Je to představitel „typických“ dikobrazů. Má velkou hlavu s tupým čenichem a hřbet, ocas a boky pokryté různě dlouhými bodlinami a ostny.

Dikobraz srstnatonosý, foto: archiv Zoo Praha

Zajímavosti

DIKOBRAZI OBECNĚ: dikobrazi jsou velcí hlodavci, kteří žijí jen v Evropě, Africe a Asii. Jejich ostny tedy nikdy nemohly zdobit indiánské mokasíny – v Americe žijí sice podobní, ale jen vzdáleně příbuzní urzoni. Typické dikobrazí ostny vznikly přeměnou chlupů a mohou být různě dlouhé a tvrdé. Novorozené mládě má bodlinky měkké, ale během několika dní mu rovněž ztvrdnou. Ostny jsou velice účinnou zbraní, i když je dikobrazi nevystřelují. Při ohrožení se však dovedou bleskově otočit, couvnout a naježené ostny pak snadno uvíznou v těle nepřítele, kde mohou zanechat bolestivé rány, které se lehce zanítí. Než ale dikobraz zaútočí, snaží se nepřítele zastrašit mručením, dupáním a chřestěním dutými bodlinami na konci ocasu. Dikobrazi jsou aktivní nejčastěji v noci a den tráví v norách, které si sami hrabou. Rostlinnou potravu hledají na zemi. V zoo chováme dva druhy. DIKOBRAZ SRSTNATONOSÝ: Při hrozbě vztyčuje delší bodliny na hřbetě a potřásá ocasem, čímž vyluzuje chřestivý zvuk. Ostny ovšem nevystřeluje, ale dokáže se bleskurychle otočit, prudce zacouvat a zasáhnout útočníka naježenými ostny. Protože vězí v kůži velmi lehce, snadno se uvolní, zůstanou vězet v kůži predátora a způsobují mnu bolestivé rány, které se často zanítí. Žijí samotářsky, v párech nebo rodinných skupinách. Ve dne se ukrývají ve skalních puklinách, jeskyních nebo norách. je otužilý, a tak žije ve svém výběhu u pavilonu Sečuán po celý rok. Když se chce ohřát, uchýlí se do domečku, v němž má topné desky.

Chov v Zoo Praha

První dikobrazi srstnatonosí přišli v r. 1942 z Tilburgu, několik dalších se objevilo v 50. letech. Ovšem záznamy jsou neúplné, takže například mláďata narozená v roce 1972 mají nejasný původ. Rekordmanem v pražské zoo byl samec Ferdinand, který se tu narodil v srpnu 1981 a uhynul v květnu 2012, tedy ve věku téměř 31 let.