Má širokou hlavu, dlouhé nohy a krátký ocas. Jemná kůže je poměrně pestře zbarvená – na žlutavém podkladě vyniká kresba tvořená tmavšími či světlejšími skvrnami a proužky. Mláďata jsou jasně žlutá, s černými proužky. Prsty jsou opatřené jakýmsi hřebínkem,. který usnadňuje pohyb v písku.

Foto: Petr Velenský, Zoo Praha

Zajímavosti

GEKONI OBECNĚ: gekoni a gekončíci bývali řazeni do jedné čeledi gekonovitých, v současné době jsou uznáváni jako dvě samostatné čeledi. Lidé si obvykle gekona predstaví jako malého ještera, který díky přísavkám zdatně zdolává i kolmé a na první pohled zcela hladké povrchy. Ve skutečnosti jsou však gekoni mnohem rozmanitější: některé druhy si při šplhání namísto přísavkami pomáhají dlouhými tenkými prsty se zahnutými drápky, další nešplhají vůbec a místo toho se zahrabávají do substrátu, některé mají tenoučké, hubené tělo, mnohé zas mají zkrácený či stočený ocas. A to ani nemluvě o dalších zástupcích čeledi gekonovitých, kteří v češtině jméno „gekon“ či „gekončík“ nenesou: denních felzumách a pagekonech či podivných ploskorepech, kteří svým vzhledem napodobují suché listy, větvičky či kůru stromu porostlou lišejníky! Se všemi zástupci skupiny se setkáme v subtropech a tropech a mnozí jsou oblíbenými terarijními zvířaty. V pražské zoo chováme hned několik druhů stromových, skalních i pozemních gekonů.  GEKON ZÁZRAČNÝ: pocházející se Střední Asie, patří mezi pozemní, pouštní druhy. Je aktivní v noci, přesto ho v přírodě snadno odhalíte – oči mu ve světle baterky červeně svítí. V ohrožení mrská ocasem a zastrašuje nepřítele lupavým zvukem, který vzniká vzájemným třením šupin. Kromě toho zastrašuje nepřítele syčením nebo ostrými zvuky. V případě polapení se jemná kůže snadno trhá a ocas se lehce odlomí, což umožní gekonovi utéct. Ve dne se ukrývá v hlubokých norách, které si sám hrabe.

Chov v Zoo Praha

Jeden exemplář byl zaznamenán v roce 1989, souvislý chov začal v roce 2012, kdy přišli první jedinci nominátního poddruhu T. s. scincus.