Je to veliká sladkovodní želva s měkkým, ohebným, kožovitým krunýřem (bez rohovinových štítků). Zvláštností je její nos, protažený do jakéhosi miniaturního chobotu, který plní roli šnorchlu a usnadňuje jí dýchání, když je zahrabaná v písku či kalu na dně.

Kožnatka chrupavčitá, foto: Petr Hamernik, Zoo Praha

Zajímavosti

Mláďata mají krunýř zvrásněný, u dospělých je však hladký a kožovitý. Také barva s věkem bledne – u mláďat je tělo poseté jasnými žlutými tečkami, dospělí působí spíše jednobarevně. Aktivní jsou tyto želvy především v noci. Pod vodou vydrží mnoho hodin v kuse – skrze sliznici hltanu totiž dovedou přijímat kyslík z vody. To sice nepokryje veškeré jejich potřeby (čas od času se musí vyplavat nadechnout k hladině), ale výrazně to prodlužuje dobu, po kterou vydrží bez nádechu. Mnoho času tráví zahrabané, ať už do dna, kde číhají na kořist, nebo do vlhkého bahna na souši, ve kterém estivují (tráví nepříznivé suché roční období ve stavu strnulosti, s výrazně zpomaleným metabolismem). Upřednostňují masitý jídelníček, jako jsou ryby, obojživelníci, hmyz či korýši, ale nepohrdnou ani semeny, drobnými plody, ořechy a jinými typy rostlinné stravy. Samci dorůstají větších rozměrů než samice a v dospělosti je lze rozpoznat také podle tlustšího, dlouhého ocasu a bíle zbarveného plastronu (spodního dílu krunýře), zatímco samice mají plastron šedý a ocas kratší. K rozmnožování dochází obvykle během období dešťů, kdy se zvedá hladina vody. Během námluv samec škrábe samici pomocí svých dlouhých drápů po hlavě a po krunýři. Vejce kladou samice do písčitých či bahnitých břehů nedaleko vody a více se o ně nestarají.    

Ochrana

Kožnatky chrupavčité jsou ve své domovině ve velkém loveny pro maso i jako součást tradiční lidové medicíny. Ohrožuje je také ničení přirozeného prostředí a jeho znečišťování. Na Červeném seznamu IUCN jsou proto vedeny jako zranitelný druh.

Chov v Zoo Praha

V novodobé historii jsou tyto želvy v pražské zoo chovány od konce roku 2024, kdy dorazila dvojice jedinců z Vídně.