Samci mají oproti samicím celkově mohutnější postavu, širší čelo a tmavou hřívu na hlavě, plecích a hrudi. Rohy mají samci i samice.  

Foto: Jan Hrdina

Zajímavosti

V současné době se bizoni vyskytují v národních parcích, rezervacích a soukromých pozemcích v počtu asi 300 000 jedinců. Bizoni žijí ve stádech tvořených obvykle jedním dospělým samcem, samicemi a různě starými mláďaty. Bizoní býk je impozantní stvoření s vystouplým hrbem na ramenou a huňatou hřívou na plecích, krku i hlavě. Ty slouží vlastně jako jakýsi nárazník nebo tlumič, protože při vzájemných soubojích podnikají býci prudké výpady s rozběhem, které končí čelní srážkou a pokračují přetlačováním. Samice jsou výrazně menší. Mládě je po narození skořicově hnědé a jeho matka ho pečlivě hlídá a chrání téměř rok. Velmi často lze spatřit bizony, jak se s potěšením otírají o kmeny, kameny nebo keře, případně jak se válejí v prachu a bahně. Když se pak dají na pochod, téměř neustále se dorozumívají hlubokými mručivými zvuky. V případě potřeby vyvinou rychlost až 50 km/h.

Ochrana

Bizon je mohutný sudokopytník, nerozlučně spjatý se Severní Amerikou 19. století, s dobou Divokého západu. Tehdy žilo v prérii i v lesích USA a Kanady asi 5 milionů bizonů, jejichž stáda pravidelně táhla krajinou za novými pastvišti. Po masivním vybíjení pro zábavu zůstalo v roce 1889 pouhé 541 zvíře a jen díky včasnému zásahu organizace „American Bison Society“ nevymizeli bizoni z naší planety úplně. Lépe na tom nebyli ani menší bizoni lesní, kteří obývali lesnaté části hor na západě Severní Ameriky.

Chov v Zoo Praha

Bizoni patřili k pražské zoo již v roce 1932. V letech 1932−1942 zde žila v zoo stará samice Mařena, další samice Anča a samec Martin – u těch ale není doloženo, kdy uhynuli. V letech 1938−1940 zde žil samec Buli, který se v Praze narodil. Další bizoni přišli až po válce – od roku 1951 se s nimi návštěvníci zoo setkávají dodnes.