Popsat domácí kozu je náročné, protože jednotlivá plemena se od sebe značně liší. Kozy mohou být rohaté i bezrohé, dlouhokrké i krátkonohé, krátkosrsté, dlouhosrsté i kudrnaté, se svěšenými boltci sahajícími až k břichu, s prověšeným hřbetem nebo třeba zduřelým nosem. Společným znakem takřka všech koz je krátký ocas, který drží vztyčený kolmo vzhůru. Samci mnoha plemen pak mají typickou kozí bradku.

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Zajímavosti

Na světě žije zhruba 1,1 miliardy koz náležejících k více než pěti stům plemen. Přes 90 % se jich nachází v Asii a Africe, nejvíce pak v Indii, Číně, Nigérii a Pákistánu. Chovány jsou pro maso, mléko, kůži i srst, ze které se vyrábí hebký kašmír či odolný mohér. Za předka všech domácích koz považujeme kozu bezoárovou (Capra aegagrus) z Přední a Střední Asie. Ke zdomácnění došlo zřejmě již před 10 000 až 12 000 lety, což z kozy činí jedno z nejstarších užitkových zvířat vůbec. Záhy po své domestikaci se koza stala oblíbeným domácím zvířetem v mnoha oblastech světa. Je velice nenáročná, nevyžaduje mnoho péče a zabere jen málo místa. Navíc dobře snáší chlad, horko i sucho a vystačí si s chudou potravou, kterou si dokáže najít i v extrémně náročném terénu, jenž by byl pro jiné druhy dobytka neschůdný. Přitom poskytuje relativně velké množství mléka vhodného jak k přímé konzumaci, tak na výrobu sýrů, jogurtů a dalších mléčných výrobků. Ne nadarmo se koze ve střední Evropě přezdívalo „kráva chudých“ a alespoň jednu kozu měla dříve téměř každá venkovská rodina. Podobně jako kráva či jakákoliv jiná savčí samice má i koza mléko pouze v období odchovu mláďat. Lidé proto usilovali o to, aby kozy byly co nejčastěji březí nebo měly mláďata. Tím si zajišťovali nejen stálý přísun mléka, ale také jemné kůzlečí maso z nadpočetných mláďat. Poptávku po připouštění koz obvykle ve vesnicích pokrýval jediný obecní kozel. Majitel za jeho využití dostával zaplaceno jako kompenzaci za péči o zvíře, z něhož neměl přímý užitek v podobě mléka a které je navíc typické výrazným a pro někoho nepříjemným pachem. Třebaže se říká „mlsný jako koza“, dokáže tento přežvýkavec strávit ledacos, od bodláků po mladé stromky. Jako „živá sekačka“ se však příliš nehodí, spíše jako „živý křovinořez“. Svým založením je totiž koza více okusovač než spásač a strava založená výhradně na travních porostech jí nesvědčí. Přirozenější je pro ni okusovat keře, nízké stromky a vyšší byliny – a za chutným soustem se neváhá natáhnout či dokonce vyšplhat do výšky. Uplatňuje se proto při řízené pastvě v chráněných územích, kde pomáhá omezovat nežádoucí náletové dřeviny. Co je při uváženém využití přínosem, může se při přemnožení nebo neregulované pastvě stát problémem. Kozy spásají vegetaci velmi intenzivně a jejich nadpočetná stáda zničila v některých regionech téměř všechen porost, přispěla k půdní erozi a k šíření pouští. V dobách zámořských plaveb vysazovali námořníci kozy na neosídlené ostrůvky jako budoucí zdroj potravy. Na některých z nich se zvířata v nepřítomnosti predátorů nekontrolovaně množila, až se z původně zelených ostrovů porostlých bujnou vegetací stala vyprahlá a nehostinná místa. O ohni se říká, že je dobrý sluha, ale zlý pán – a o kozách to v tomto smyslu platí také.  

Chov v Zoo Praha

Jen těžko se dá zjistit, kdy byla v pražské zoo chována první koza domácí v některé expozici. Záznamy dokládají, že od roku 1988 jsou v zoo chovány kozy kamerunské, ale přesto je jisté, že tyto oblíbené kozičky bavily děti už v 70. letech. Kromě nich v současnosti v Dětské zoo uvidíte křížence kozy paví.

Koza kamerunská pochází ze střední Afriky, kde ji drobní hospodáři chovají hlavně pro maso. Při výšce do 55 cm a hmotnosti od 15 do 25 kg se řadí k zakrslým plemenům a spokojí se i s rostlinami, které jiným býložravcům nechutnají. Na Západě se rozšířila coby plemeno chované pro potěšení. V evropských podmínkách je nejčastěji zbarvená černě, ale může být také hnědá s černým lemováním, bíle prokvetlá nebo strakatá. Lidé si ji někdy pletou se zakrslou kozou holandského typu, ta je však ještě menší a má mírnější, přátelštější povahu.

Koza paví je původní švýcarské plemeno chované pro mléko. Typické je její zbarvení: přední část těla je převážně bílá, zadní černá. Dorůstá hmotnosti od 50 do 80 kg a výšky od 65 do 85 cm a je skvěle přizpůsobená životu ve vysokohorských oblastech Alp. Zajímavý je způsob, jakým přišla ke svému jménu. Původně se jí totiž říkalo „koza skvrnitá“ – rétorománsky Pfavenziege. Chybným zápisem však vzniklo označení Pfauenziege, tedy koza paví, a toto jméno jí už zůstalo, přestože s pávy nemá nic společného.