Má válcovité, shora mírně zloštělé tělo, velkou hlavu a velké oči se štěrbinovitou zorničkou. Víčka jsou srostlá a průhledná. Kůže je jemná, jakoby sametová. Zbarvení odráží způsob života a momentální rozpoložení zvířete. Neutrální zbarvení je šedé, s červenými a ornažovými skvrnkami, ale může být výrazně světlejší nebo tmavší. Samec je oproti samici větší a výrazněji zbarvený.

Foto: Václav Šilha, Zoo Praha

Zajímavosti

GEKONI OBECNĚ: gekoni a gekončíci bývali řazeni do jedné čeledi gekonovitých, v současné době jsou uznáváni jako dvě samostatné čeledi. Lidé si obvykle gekona predstaví jako malého ještera, který díky přísavkám zdatně zdolává i kolmé a na první pohled zcela hladké povrchy. Ve skutečnosti jsou však gekoni mnohem rozmanitější: některé druhy si při šplhání namísto přísavkami pomáhají dlouhými tenkými prsty se zahnutými drápky, další nešplhají vůbec a místo toho se zahrabávají do substrátu, některé mají tenoučké, hubené tělo, mnohé zas mají zkrácený či stočený ocas. A to ani nemluvě o dalších zástupcích čeledi gekonovitých, kteří v češtině jméno „gekon“ či „gekončík“ nenesou: denních felzumách a pagekonech či podivných ploskorepech, kteří svým vzhledem napodobují suché listy, větvičky či kůru stromu porostlou lišejníky! Se všemi zástupci skupiny se setkáme v subtropech a tropech a mnozí jsou oblíbenými terarijními zvířaty. V pražské zoo chováme hned několik druhů stromových, skalních i pozemních gekonů.  GEKON OBROVSKÝ: se svými více než 30 cm délky patří mezi největší zástupce skupiny a na rozdíl od většiny svých příbuzných si troufne i na menší obratlovce. Samice lepí vajíčka na vhodný podklad a poté je hlídá, dokud se nevylíhnou mláďata. Poté většinou konzumuje vaječné obaly. Gekoni jsou aktivní v noci. V nebezpečí se brání otvíráním tlamy a hlasitými štěkavými zvuky.

Chov v Zoo Praha

V zoo ho chováme ve vybraných teráriích jako „biologickou zbraň“ proti švábům.