Hustá srst tohoto drobného hlodavce prochází v přírodě nápadnou změnou barvy v souvislosti se střídáním ročních dob. V létě je svrchu šedá s hnědočernými znaky (široký pruh podél páteře a skvrny na temeni, ramenou a bocích) a břicho je bílé, v zimě je srst celá čistě bílá. Chodidla má křečík porostlá hustou srstí.

Zajímavosti

Je jedním ze tří zástupců středoasijských křečíků rodu Phodopus. Od menšího křečíka Roborovského (Phodopus roborovskii) se výrazně liší nejen svými rozměry a tvarem hlavy, ale také zbarvením; od velmi podobného křečíka Campbellova (Phodopus campbelli) pak například skutečností, že mu na zimu roste bílý kožíšek. Aktivní je za soumraku a v noci, a to po celý rok. Den tráví v podzemních tunelech, které slouží nejen jako úkryt před nepříznivým počasím a před masožravci, ale také v nich má spižírny, do kterých ve svých prostorných lícních torbách nosí zásoby potravy. V zimě přes den místo „běžného“ odpočinku často upadá do torporu, tedy krátkodobého stavu strnulosti, kdy se jeho metabolismus zpomaluje a tělesná teplota klesá. Tato dovednost mu pomáhá přežít období silných mrazů a nedostatku potravy. Mláďata jsou podobně jako u jiných křečků při narození holá, slepá a zcela bezbranná, ale velmi rychle rostou. Už ve čtyřech týdnech jsou samostatná a stejně velká jako dospělí. V lidské péči bývá křečík džungarský chován coby nenáročný společník s mírnější a přátelštější povahou, než má křeček zlatý. Na rozdíl od křečka zlatého navíc může být chován v menších skupinkách, pokud se zvířata znají od útlého věku; v přírodě však žije spíše samotářsky.