Všichni ibisové mají typický dlouhý, mírně dolů ohnutý zobák, který je pro ně velice užitečným nástrojem při obstarávání potravy. Ibis skalní má černé peří  s kovovým leskem, péřový límec a červenou lysou hlavu. Také nohy a zobák jsou červené

Foto: Archiv Zoo Praha

Zajímavosti

IBISOVÉ OBECNĚ: již ve starém Egyptě byl ibis považován za posvátného ptáka. Všichni ibisové mají typický dlouhý, mírně dolů ohnutý zobák, který je pro ně velice užitečným nástrojem při obstarávání potravy. Žijí totiž v blízkosti vod a v mokřinách, kde pátrají po drobných živočiších. IBIS SKALNÍ: hnízdí v koloniích o 3–40 párech na skalních římsách, dříve často také na vysokých starých budovách, kostelech a věžích. Pohlavně dospívají ve třetím roce, ale většinou zahnízdí až v šesti letech. Dožívají se věku okolo 25 let.

Ochrana

V Červeném seznamu IUCN je veden jako kriticky ohrožený druh. Kdysi hnízdili dokonce i ve střední Evropě, dnes přežívá poslední hrstka divokých ibisů skalních už jen v Maroku a snad v okolí Rudého moře. Druh tak stojí na prahu úplného vyhynutí, před kterým ho chrání jen záložní chovy v lidské péči. O návrat ibisů do evropské přírody se pokouší několik projektů, díky nimž jsou ptáci z chovů vypouštěni do volné přírody. Na jednom z nich, který má za cíl navrátit ibisy do Alp, spolupracuje i pražská zoo.

Chov v Zoo Praha

Ibisy skalní chováme od roku 1985, první odchov se podařil v roce 1992. Bohužel velice neblahý dopad měla povodeň v srpnu 2002, kdy většina ibisů nepřežila stresovou situaci spojenou s evakuací. Situace se začala zlepšovat po roce 2005, kdy byli ptáci umístěni v nové voliéře Africké skály. První popovodňová mláďata byla odchována v roce 2006 a další následovala.