Zvířata a expozice

Karakal (Caracal caracal)
Má jednobarevně plavé až narezlé zbarvení (existuje i černá forma), štíhlé tělo, krátký ocas a dlouhé nohy. Typické jsou dlouhé štětičky tmavých chlupů na špičkách boltců a černé linky v obličeji.
Třída | Savci (Mammalia) |
---|---|
Řád | Šelmy (Carnivora) |
Čeleď | Kočkovití (Felidae) |
Rozšíření | Afrika, Asie (Afrika s výjimkou Sahary a Konžské pánve, přes Arabský poloostrov po západní Asii) |
Biotop | poušť a polopoušť, travnaté území (Křovinaté polopouště, suché travnaté oblasti, světlé lesy ) |
Potrava | obratlovci (menší obratlovci včetně ptáků, dikobrazů nebo malých antilop) |
Rozměry | délka těla 60–91,5 cm, délka ocasu 23–31 cm, výška v kohoutku 38–50 cm, hmotnost 13–19 kg |
Rozmnožování | Samice je březí 69–78 dní, rodí 2–4 mláďata. |
Zajímavosti
Karakal sice může štětičkami chlupů na boltcích připomínat rysa, ve skutečnosti však má blízké příbuzné mezi servaly. Srst karakala ho v prostředí otevřené suché krajiny dokonale maskuje. Životu v místech, kde je voda vzácností, je výborně přizpůsoben a velice účinně hospodaří s tekutinami obsaženými v potravě. Je neobyčejně mrštný a silný, obratně se pohybuje mezi příkrými balvany a dobře skáče a šplhá. Proto dokáže ulovit i těžko polapitelné damany. Jeho častou kořistí jsou také ptáci, které často chytá jediným výskokem přímo v letu. Zdolá dokonce i zvířata, která jsou v poměru k jeho tělu značně velká, například čápy. Dospělí karakalové jsou samotáři a samci si obhajují teritorium, ale mláďata spolu často zůstávají, dokud nedospějí.
Ochrana
Původní areál karakala byl mnohem rozsáhlejší než současný a na mnoha místech Asie i v severní Africe jsou dnes tyto kočky vzácné a ohrožené.
Chov v Zoo Praha
V současné době druh nechováme.