Tiskoviny

Manul (Otocolobus manul)
Dorůstá velikosti domácí kočky, ale díky hustému kožichu vypadá mnohem mohutněji. Srst je obzvláště na břiše velmi dlouhá a zčásti zakrývá nohy, které díky tomu působí kratší – je to však jen optický klam. Typický je trvale „podmračený“ výraz, jenž vynesl manulovi přízvisko nejmrzutější kočka světa.
Třída | Savci (Mammalia) |
---|---|
Řád | Šelmy (Carnivora) |
Čeleď | Kočkovití (Felidae) |
Rozšíření | Asie (primárně střední Asie, ale západně jeho areál sahá až do Íránu) |
Biotop | kamenité stepi a polopouště (kamenité, křovinaté stepi a horské louky ) |
Potrava | obratlovci (hlodavci a zajícovci (především pišťuchy)) |
Rozměry | délka těla 46–65 cm, délka ocasu 21–31 cm, hmotnost 2,5–4,5 kg |
Rozmnožování | březost 66–75 dní, 2–6 mláďat |
Zajímavosti
Jméno manul pochází z mongolského slova „manuul“, což v překladu znamená „divoká kočka“. Obývá mimořádně náročné prostředí středoasijských stepí, kde mohou rozdíly teplot mezi zimou a létem přesahovat 80 °C (od -53 °C v zimě až po +48 °C v létě). Přežít v tak klimaticky náročných podmínkách mu pomáhá mimořádně hustá a dlouhá srst, díky které byl v minulosti považován za předka dlouhosrstých plemen domácích koček, zvláště perské kočky. Tato hypotéza však byla vyvrácena.Nejoblíbenějším prostředím manulů jsou skalní výchozy, kde nejsou tolik na očích, jako v otevřené stepi. Mimoto tráví manulové mnoho času v úkrytu – buď pod skalními převisy, v průrvách a štěrbinách mezi balvany, nebo v opuštěných norách svišťů. Manulové totiž představují vítanou položku v jídelníčku řady větších masožravců, od lišek obecných a korsaků přes vlky a psy až po velké dravé ptáky, a protože nejsou nijak zdatní běžci a v případné honičce by svému pronásledovateli unikali jen s obtížemi, zůstávají raději nepozorováni. Vlastní nory si manulové hrabat neumějí. Podobně jako většina dalších koček loví manulové ze zálohy – číháním a plížením. Živí se hlavně drobnými savci, z nichž zdaleka nejdůležitější kořistí jsou pišťuchy (krátkouché příbuzné zajíců), následované hraboši a pískomily. Pouze ve velmi malé míře loví manulové také ptáky a drobné ještěry či jinou kořist. Mluvíme o nich proto jako o potravních specialistech. I když se manulové podobají domácím kočkám, neuslyšíte je mňoukat. Místo toho vydávají zvuky, které znějí jako štěkot malého psa smíchaný s houkáním sovy či kejháním husy. Kočkám se však podobají tím, že se během slunečných dní rádi vyhřívají na slunci.
Chov v Zoo Praha
První manulové se v pražské zoologické zahradě objevili už v 50. letech 20. století, teprve v roce 2003 se však podařilo docílit úspěšného odchovu. I přesto se jednalo o mimořádný úspěch. Rozmnožování manulů v lidské péči je totiž poměrně náročné. Manulové jsou v prostředí zoologických zahrad velmi citliví vůči toxoplazmóze, se kterou se ve své domovině nesetkávají, a obzvláště malá koťata nákaze snadno podlehnou. Zoo Praha byla historicky první zoologickou zahradou v Česku, která koťata manulů odchovala. V následujících letech se podařilo se stejnými rodiči úspěch ještě několikrát zopakovat, po úhynu chovného samce byl však chov v roce 2009 ukončen. Obnoven byl až se slavnostním otevřením expozice Gobi v roce 2024.
Podpora chovu
Naše manuly můžete adoptovat, sponzorovat anebo jim koupit tzv. Stravenku.
Umístění v Zoo Praha | expozice Gobi |
---|