Tiskoviny
Vikuňa (Vicugna vicugna)
Je nejmenší ze všech lam. Zbarvením připomíná lamu guanako, ale je drobnější a má hustší a jemnější srst, pro kterou byla odpradávna lovena.
Vikuňa, foto: archiv Zoo Praha
| Třída | Savci (Mammalia) |
|---|---|
| Řád | Sudokopytníci (Artiodactyla) |
| Čeleď | Velbloudovití (Camelidae) |
| Rozšíření | Jižní Amerika (střední oblasti And v polohách mezi 3 700 a 4 800 m n. m.) |
| Biotop | travnaté území, hory (suché vysokohorské travnaté oblasti And (tzv. puna) až do 4 800 m n. m.) |
| Potrava | části rostlin (tráva a byliny) |
| Rozměry | délka těla 125–190 cm, ocas 15–25 cm, výška v kohoutku 85–90 cm, hmotnost 38–45 kg |
| Rozmnožování | Samice je březí 330–350 dní a rodí 1 mládě. |
Zajímavosti
Její srst poskytuje jednu z nejkvalitnějších vln na světě – jemnou a velmi hřejivou. Jako jediný divoký sudokopytník má řezáky, které rostou po celý život a připomínají hlodavčí. Obývá střední oblasti And v polohách mezi 3 700 a 4 800 m n. m.
Ochrana
Jemnou srst vikuní měli v oblibě už staří Inkové, byla však vyhrazena jen panovníkovi a získávaná pouze při mimořádných obřadech, kdy byly živé vikuně pochytány, ostříhány a opět vypuštěny, což na jejich populace prakticky nemělo vliv. S příchodem Evropanů do And v 16. století však začaly být vikuně pro srst nevybíravě zabíjeny, takže do poloviny 20. století se jejich početnost v přírodě snížila o 99,5 % a druhu hrozilo vyhynutí. Teprve přísná ochrana a návrat ke stříhání zvířat namísto zabíjení pomohly zvýšit populaci na současných zhruba čtvrt milionu jedinců.
Chov v Zoo Praha
Druh v zoo aktuálně nechováme.
Hlavní nabídka
Sociální sítě
