Kachna domácí patří k nejvýznamnějším a nejčastěji chovaným druhům domestikovaných ptáků hned po kurovi domácím. K typickým znakům všech plemen patří široký, plochý zobák, plovací blány mezi prsty a husté, vodoodpudivé peří. Nohy jsou poměrně krátké a posunuté směrem k zadní části těla, což usnadňuje pohyb ve vodě, ale na souši způsobuje typickou kolébavou chůzi.

Samec kachny selské chocholaté. Foto: Zuzana Böhmová, Zoo Praha

Zajímavosti

Předkem kachny domácí je kachna divoká (Anas platyrhynchos), k jejímuž zdomácnění došlo podle současných poznatků nejméně před 2 500 lety v Číně, v oblastech pěstování rýže. Chov kachen na rýžových polích se místy praktikuje i dnes, protože přináší hned několik výhod. Volně vypuštěné kachny si samy obstarávají potravu a současně zbavují pole drobných škůdců. Svým pohybem zároveň víří mělkou vodu, v níž se rýže pěstuje, čímž omezují růst řas. A navíc pole ještě hnojí svými výkaly. Rýže tak dosahuje vyšších výnosů – a lidé k tomu téměř bez práce získají i vejce či maso. Mimo to se z kachen využívá také peří, i když jen coby vedlejší produkt. Ceněné je jako výborný izolační materiál, například do přikrývek či zimního oblečení. Kachny jsou všežravci. Pomocí zobáku, který je po stranách zvláštním způsobem rýhovaný, cedí z mělké vody drobnou potravu. Často při tom na hladině panáčkují: přední částí těla se ponoří, zatímco zadní vystrčí vzhůru. Kromě vodních rostlin, řas, semen a larev hmyzu se živí také jinými bezobratlými, a dokonce i drobnými obratlovci, jako jsou pulci, čolci či malé rybky. Na souši pak sbírají například slimáky a hmyz, pasou se na trávě a bylinách a nepohrdnou ani drobnými plody.     Ve srovnání s jinými domácími zvířaty je kachních plemen poměrně málo – „jen“ necelé dvě stovky. Najdeme mezi nimi plemena masná i nosná (chovaná pro vejce), a dokonce i taková, jež jsou ponejvíce chována jako pomocníci v zahradách při likvidaci slimáků a jiných bezobratlých nebo jen tak pro radost. V Česku bývala nejrozšířenějším plemenem kachna selská, běžná takřka na každém vesnickém dvorku či potoce. Dnes jsou v soukromých chovech populární především indičtí běžci a kachny pekingské (americké či kolmé). Setkat se však můžeme i s impozantními kachnami ruánskými anglickými, velkými a atraktivně modrožlutě divoce zbarvenými kachnami saskými, okrasnými kachnami zakrslými v mnoha barevných rázech nebo s kachnami smaragdovými, které na první pohled zaujmou svým temně zeleným, kovově lesklým peřím. V komerčních velkochovech u nás i ve světě převažují různé hybridní linie kachny pekingské. Oblíbené jsou také „kachny pižmové“, ty však nepředstavují plemeno kachny domácí, ale samostatný druh – pižmovku domácí, která vznikla domestikací pižmovky velké v předkolumbovské Americe. Kachny jsou společenští ptáci a nikdy by neměly být chovány jednotlivě. Doporučuje se skupina alespoň tří až čtyř jedinců. Při dostatku prostoru jim nevadí ani početná hejna, jak je ostatně patrné u zimujících divokých kachen. Ptáci v hejnu se dorozumívají různými hlasovými projevy – typické „kač kač“ je charakteristické pro samice, zatímco kačeři vydávají spíše tišší, chraplavé zvuky. V přírodě vytvářejí kachny divoké, označované také jako březňačky, sezonní páry, které vydrží jen do doby, než samice snese vejce; poté se kačer vzdálí a sezení na vejcích i výchova potomků jsou už výhradní starostí samice. U domácích kachen tato sezónní monogamie vymizela. Kačeři jsou promiskuitní a mají velký sexuální apetit. Protože patří k nemnoha ptákům s vyvinutým penisem a páření si dovedou na samici vynutit, doporučuje se chovat s jedním samcem vždy alespoň čtyři až pět samic. Při menším počtu samic by je mohl samec nadměrně vyčerpávat. Řada moderních plemen kachen ztratila hnízdní pud a jejich vejce je proto nutné inkubovat v líhni nebo pod náhradní matkou, například kvočnou nebo krůtou. Káčata se líhnou pokrytá prachovým peřím, záhy jsou schopna běhat i plavat a sama si obstarávají potravu. Matčina úloha spočívá v tom, že je vodí na vhodná místa, kde potravu najdou nejlépe, zahřívá je a chrání před predátory. Káčata mají silně vyvinutý vrozený pud následovat matku, považují však za ni jakýkoliv pohybující se objekt přiměřené velikosti, kterému byla vystavena v klíčovém období takzvaného vtištění. To nastává během několika hodin po vylíhnutí. Pokud si jako matku vtisknou slepici, kočku nebo třeba lidskou tvář, budou pak následovat ji a v dospělosti ji upřednostňovat před příslušníky vlastního druhu. Podobně funguje vtištění i u mnoha jiných druhů zvířat (což je ostatně důvod, proč v zoo při umělém odchovu ptáčat často využíváme maňásky, aby si nevtiskla jako budoucího partnera člověka, ale svůj vlastní druh – viz například odchov kondora menšího, krasky jávské nebo dvojzoborožce nosorožčího). Kachny a husy však byly jedněmi z prvních druhů, u kterých bylo vtištění podrobně prozkoumáno a popsáno.

Chov v Zoo Praha

Kachny domácí chováme od roku 2005 v Dětské zoo. Aktuálně zde můžete spatřit plemeno kachna selská. Jedná se o středně velké kachny vzniklé z různých krajových plemen – nejvíce tak odpovídají tradičním kachnám českých dvorků. Kačer dorůstá hmotnosti 2,2–2,9 kg, kachna 1,8–2,5 kg. K typickým vlastnostem patří živý temperament, důvěřivost a nenáročnost. Vyšlechtěno bylo mnoho barevných rázů, v Česku jsou uznané čtyři (divoká, modrožlutě divoká, divoká s náprsenkou a bílá). Kachny selské navíc existují ve dvou různých varietách: s chocholkou a bez ní. V Dětské zoo chováme chocholatou varietu s nápadným „bochánkem“ peří na hlavě, podloženým kostěnou výdutí lebky. Chocholaté kachny by se měly párovat vždy jen s jedinci bez chocholky; polovina potomků pak chocholku zdědí. Při spojení dvou chocholatých jedinců se však projeví takzvaný letální faktor, který se k tomuto znaku váže, a přibližně čtvrtina káčat (ta, která zdědila vlohu pro chocholatost od obou rodičů) hyne ještě ve vejci nebo záhy po vylíhnutí.