Mezi domácími zvířaty má králík poměrně svébytné postavení. Patří k hospodářským zvířatům s nejkratší historií chovu, zároveň je však jedním z mála užitkových zvířat, kterým se podařilo proniknout i do domácností jako společník a mazlíček.

Králík domácí v Zoo Praha. Foto: Tereza Mrhálková, Zoo Praha

Zajímavosti

Králík byl zdomácněn poměrně nedávno. Králíci divocí (Oryctolagus cuniculus) byli sice už od dob starých Římanů chováni jako lovná zvěř v jakýchsi oborách, žili však v podstatě divoce. Opravdová domestikace začala až ve středověku v klášterních chovech a ještě déle trvalo, než vznikla jednotlivá plemena. Dnes jich známe více než 300, liší se barvou, stavbou těla, typem srsti i velikostí. Patří mezi ně sotva kilogramoví zakrslí králíci, oblíbení jako domácí mazlíčci, i více než osmikiloví (a vzácně až dvanáctikiloví) belgičtí obři chovaní na maso. Některá plemena se chovají pro kožešinu (například rexové s měkkou, jakoby plyšovou srstí), jiná pro srst (z dlouhosrstých angorských králíků se ostříháním získává ceněná angora) nebo jako laboratorní zvířata, neocenitelná v biomedicínském výzkumu. Existují i plemena zvláštního vzhledu, například štíhlí a atletičtí zaječí králíci nebo různí berani, tedy králíci se sklopenýma ušima. A své uplatnění nacházejí králíci i ve sportu zvaném králičí hop, při němž pod vedením člověka překonávají na čas trať s překážkami. Jde o obdobu koňského parkuru, kde mohou uplatnit svou inteligenci a chuť běhat a skákat. Králík divoký žije v početných koloniích v podzemních norách a mnohé z jeho chování si zachoval i králík domácí. Rád hrabe (při volném výběhu je proto třeba dát pozor na podhrabání), je společenský a vyhledává kontakt s ostatními. Zároveň je však teritoriální: v rámci skupiny striktně rozlišuje „veřejné“ a „soukromé“ prostory, které si jednotlivci navzájem brání. Takovým soukromým prostorem může být i klec či kotec v králíkárně. Ty si králík často brání nejen před nevykastrovanými jedinci stejného pohlaví, ale někdy i před lidmi, přestože jinak je milý a kontaktní. Aby byl králík skutečně spokojený, měl by mít každý den možnost volného pohybu – ať už v bytě, nebo ve venkovním výběhu. Klec či králíkárna pak slouží pouze jako bezpečné místo k odpočinku přes noc nebo v době nepřítomnosti majitele. Králíci jsou velmi čistotní a obvykle vyměšují na jedno místo, takže jim při volném pohybu v bytě nedělá problém používat záchůdek. Nevykastrovaní jedinci však mohou své území značkovat močí. Základem králičího jídelníčku by mělo být seno a zelená píce, kterou lze v době jejího nedostatku nahradit listovou zeleninou. Mrkev ani ovoce do základní krmné dávky nepatří – obsahují příliš mnoho cukru a hodí se jen jako příležitostný pamlsek. Tvrdé pečivo je pak vysloveně nevhodné a jeho údajná funkce při obrušování zubů je mýtus. Zuby si králíci přirozeně obrušují konzumací sena, které by měli mít neustále k dispozici.   Králicí se velmi rychle množí. Jejich vrhy mohou být poměrně početné a samice (často se setkáme s označením „ramlice“) je schopná znovu zabřeznout do 24 hodin po porodu. Mláďata se rodí holá, slepá a zcela bezbranná. Matka jim připraví hnízdo z vyškubaných chlupů a kojí je obvykle jen několik minut denně. Podobný způsob péče je typický i pro další zajícovce a pomáhá snižovat riziko odhalení hnízda predátory. Mláďata rychle rostou, po jednom až dvou měsících mohou být odstavena a ve věku čtyř až šesti měsíců dosahují pohlavní dospělosti.

Chov v Zoo Praha

Králíci byli v zoo chováni především pro potěšení a poučení dětských návštěvníků. V 70. a 80. letech se objevili v expozici v takzvaném dětském koutku i v chovech Klubu mladých přírodovědců. V roce 2001 pak osídlili prostor uvnitř trasy dětské tramvajky, kde je lze vidět dodnes.