Rákosův pavilon: Vzácní papoušci

Pavilony


Majestátní, jedineční a vzácní; z velehor i z nížin, z polopouští i z tropických pralesů. Takoví jsou papoušci, kteří se spolu s několika desítkami dalších ptačích druhů zabydleli v Rákosově pavilonu, pojmenovaném na počest pana Stanislava Rákose (18. 5. 1931 – 18. 9. 2012). Právě dar tohoto chovatele exotických ptáků a příznivce Zoo Praha totiž významně přispěl na stavbu. V osmi jednotlivých expozicích pavilonu, včetně dvou průchozích, se ptáci představují v kontextu krajin, kde jsou doma.

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Vznik myšlenky na postavení pavilonu pro papoušky měl tři hlavní podněty. Za prvé – pražská zoo už dlouho neukazovala návštěvníkům velké druhy papoušků, protože pro ně neměla vhodné prostory. V expozici, která vznikla v místech bývalého Štěpničkova pavilonu, sice byli umístěni arové (ararauny, zelenokřídlí a později i arové hyacintoví), ale bylo to takové nouzové řešení. Papoušci se zde nemohli rozmnožovat a dokonce měli zastřižené letky, aby mohli být drženi v otevřené expozici. Druhým podnětem byl fakt, že jsme v chovatelském zázemí byly umístěné druhy zabavené pašerákům. Šlo hlavně o kakaduy palmové, amazoňany jamajské a ary Learovy, tedy vzácné, ohrožené druhy. Dařilo se jim dobře, někteří se začali i rozmnožovat, a tak bylo jen potřeba vybudovat jim přiměřený pavilon. A navíc v případě arů Learových si brazilská vláda kladla přímo podmínku, že ptáci budou k vidění pro veřejnost. Třetím, dalo by se možná říci spouštěcím momentem, byl velkorysý dar pana Stanislava Rákose, který byl velký milovník papoušků a nadšený příznivec pražské zoo.

Hlavní chovatelský záměr byl vytvořit kolekci velmi vzácných a ohrožených druhů papoušků. Samozřejmě důležitým kritériem byla alespoň teoretická dostupnost dalších druhů, zapadajících do této koncepce, případně dalších zajímavých druhů ptáků než jen papoušků, a navíc v poměrně krátkém časovém horizontu.

Expoziční záměr pak byl ukázat návštěvníkům, jak žijí vzácní papoušci v přirozeném prostředí. Neměli jsme možnost se poučit v jiné zoologické zahradě, protože nikde nenajdeme stavbu s podobným zaměřením na papoušky, proto jsme pracovali s osobními zkušenostmi v chovu a z pozorování papoušků v přírodě.

Technické a expoziční zajímavosti

Celá expozice má čtyři hlavní části: pavilon, dvě přisazené venkovní voliéry a zachované dvě z původních dvojvoliér takzvané lineárky. Východní voliéra (Nový Zéland) o rozměrech 15,5 m x 7,1 m je doplněna boční vyhlídkou. Západní voliéra (podhůří jižních And) má rozměry 13 m x 7,6 m a je průchozí. Pavilon je dispozičně řešen jako sled expozic. Návštěvníci kolem nich procházejí setmělou chodbou, s výhledem do prosluněné krajiny. Návštěvnický prostor je od expozic oddělený většinou jemným nerezovým pletivem, pouze v případě „caatingy“ je zvoleno sklo se zvukovými průduchy.

Stavebně jde o jednopodlažní objekt, který je postaven jako zděný stěnový, s podélným systémem. Celková zastavěná plocha činí 527 m2 (66,7 m x 7,9 m), přičemž souhrnná plocha vnitřních expozic je 273 m2. Konstrukčně je objekt řešen jako podélný dvojtrakt, jen ve střední části v průchozí expozici „Papua Nová Guinea“ jsou pouze obvodové podélné stěny. Nad touto částí je objekt zastřešen pultovou střechou, zatímco nad dvojtraktem je v čelním traktu plochá zelená střecha a v zadním traktu střecha pultová. Maximální výška pavilonu je zhruba 8 m.

Chovatelské zajímavosti

Jednotlivé expozice mají stropy z nerezových sítí, nad nimiž jsou velkoplošná posuvná skleněná okna, která umožňují přístup přirozeného slunečního světla. Vhodné mikroklima je zajištěno umělým deštěm, jehož teplota a četnost je řízena počítačem. Nechybějí ani ventilátory, které osušují rostliny. Cirkulace vzduchu je zajištěna „komínovým“ systémem, který nahrazuje klasickou vzduchotechniku.

Expozice jsou vybaveny přírodními i umělými kmeny a umělými skálami i živou vegetací a jsou propojené se zázemím upraveným pro hnízdění ptáků. Chovatelé mají k dispozici jednu hlavní a dvě menší přípravny a mezi dvěma expozicemi je vždy chodba s adaptační voliérkou. V té si ptáci zvykají, než jsou vypuštěni do hlavního prostoru.

 

PROCHÁZKA JEDNOTLIVÝMI EXPOZICEMI

Nový Zéland

Venkovní voliéra o rozloze 122 m2 nás zavede k protinožcům – na novozélandský Jižní Ostrov. Téměř po celé jeho délce se táhnou Jižní Alpy, jejichž vrcholy vyrostly před 45 miliony let, kdy došlo ke srážce zemských desek, a třebaže je eroze trochu obrousila, neklidné zemské nitro se stará o to, že se i nyní pomalu zvedají. Chladné podnebí vysokohorských svahů však nic neubírá na bohatosti místní flóře a fauně. Horské lesy, křovinaté porosty i otužilé byliny poskytují úkryt a potravu mnoha živočichům.

Venkovní voliéra o rozloze 122 m2 svou zadní stranou přímo navazuje na původní svažitý terén. Dojem kamenitého horského úbočí dokreslují vyvrácené pařezy a kameny jen volně položené, jako by je dolů smetla voda z tajícího sněhu. Směrem do pavilonu navazují na venkovní prostor hnízdní nory, chráněné vnitřní ubikací. Návštěvníci mají možnost nahlédnout do expozice z kryté vyhlídky. Symbolem novozélandských horských svahů a vlajkovým druhem v této voliéry je nesporně nestor kea, jediný vysokohorský papoušek na světě, jehož pronikavý pokřik kíí-a kíí-a mu dal i jméno. Spolu s ním sdílejí voliéru flétnáci australští, neposední společenští pěvci podobní strakám (i když s nimi nejsou nijak příbuzní), kteří dovedou napodobovat některé zvuky. Najdete zde i husice rajské, zajímavé výraznou pohlavní dvojtvárností. Zatímco samec je téměř černý, samice je hnědá, se světlou hlavou.

Filipíny

Opustíme chladné hory a přeneseme se do tropické jihovýchodní Asie, konkrétně na Filipíny. Při pohledu z výšky vypadají jako rozsypané korále. Více než sedm tisíc ostrovů omývá pět moří – Suluské, Luzonské, Filipínské, Celebeské a Jihočínské. A protože Filipíny leží v mezi dvěma zoogeografickými oblastmi, orientální a australskou, najdeme tu druhy typické pro obě tyto oblasti – zároveň však i neuvěřitelné množství endemitů, tedy druhů, které se historicky vyskytují právě zde a nikde jinde na světě. Pro představu – jen ze savců jich je 70 % endemických, u ptáků je to zhruba třetina a v případě plazů a obojživelníků až 80 %.

Filipíny vznikly v důsledku sopečné činnosti, a tak jsou poměrně hornaté, což je v expozici o rozloze 21 m2 patrné díky umělým skalám. Tuto „pahorkatinu“ doplňuje zeleň imitující tropický les s typickými patry. Díky tomu osídlili expozici, kromě papouška mady modrotemenného, také další druhy. Nenápadný plodožravý holub podkovní patří v zoologických zahradách k vzácnostem a pražská zoo je v Evropě jediná, která ho nejen vystavuje, ale také rozmnožuje. Stejně tak špaček holohlavý je jako klecový pták chován velmi vzácně, protože si obtížně zvyká a zůstává stále plachý. Drobná pita kápovitá se zdržuje převážně na zemi. Partneři se mezi sebou dorozumívají dvouslabičným hvízdáním.

Nová Guinea

Nová Guinea patří k největším ostrovům na světě – fakticky svou rozlohou i v přeneseném slova smyslu nádherou krajiny a množstvím přírodních pokladů, které ukrývá. Je rozdělena politicky na západní indonéskou Guineu a na východní samostatnou Papuu Novou Guineu. I proto jsou tomuto ostrovu věnovány hned dvě expozice. Geologicky dělí Novou Guineu horské pásmo Highlands, které se táhne od západu k východu. Je to kraj strmých hor s mnoha vrcholy přesahujícími výšku 4 000 metrů, hlubokých roklin, hřmících řek i klidných jezer. Zdejší fauna sice neoplývá velkými savci, ale rozhodně ji nelze považovat za chudou nebo nezajímavou. Poté, kdy se ostrov odtrhl od prapevniny Gondwany (což se událo před nějakými 150 miliony lety), spojil se ještě několikrát s Austrálií i s Indonésií. Výsledkem je zvláštní směsice druhů, které sice pocházejí z Asie či z Austrálie, ale na Nové Guineji se vyvinuly ve zcela jedinečné endemické formy. Čím se může Nová Guinea skutečně chlubit, jsou ptáci. Ze 730 druhů jich je 320 endemických – a většina z nich je něčím zvláštní.

V expozici guinejského tropického horského lesa, která má rozlohu 23 m2, najdete dva druhy papoušků – trichu orlího a loriho černého. V prostornější průchozí „nížinné“ expozici (rozloha činí 121 m2 a výška až 7 m) se představí typičtí obyvatelé původního tropického lesa Papuy Nové Guiney. Kromě kakadua palmového jsou to i další papoušci – charmosin Stellin nebo loríček zlatouchý. Přízemní podrost obývá korunáč šedomodrý a holub horský, statní zástupci holubů. Dovedou sice létat a hnízdo staví obvykle na stromech nebo vyvýšených místech, ale potravu si hledají převážně na zemi. Zastihnete-li korunáče v sobě toku, určitě vás zaujme dunivým hlasem, jímž se ozývá samec. Také holub zlatoprsý, menší zástupce holubů se zdržuje převážně v podrostu. V korunách stromů zastihneme mnohem častěji černobronzové a malé plodožravé rnádherné. Nenápadného kystráčka indonéského chová v Evropě v současné době pouze pražská zoo. V této expozici vede návštěvnická cesta hustým podrostem podél drobného potůčku, někdy návštěvníka zastihne i umělý tropický déšť, což umožní ještě intenzivněji a naplno vnímat atmosféru vzdáleného ostrova. V západní části je dokonce možné vystoupat ke stromové vyhlídce a ocitnout se rázem v úrovni vyčnívajících korun pralesních velikánů.

Jamajka

Stačí popojít v pavilonu pár kroků a rázem se ocitneme na opačném konci zeměkoule – na slunném, životem kypícím karibském ostrově Jamajce. Bohužel, i tady zasáhla přírodu lidská činnost, od zemědělství a urbanismu po rozvíjející se turismus, a tak zmizely velké plochy původních lesů, na které je vázáno mnoho zdejších endemitů (a těmi Jamajka nešetří, je jich tu nejvíce ze všech karibských ostrovů včetně Kuby). V současné době nacházejí útočiště mimo jiné v Cockpit County – nepřístupné vápencové oblasti v srdci ostrova. Krajina plná strží, závrtů a dalších typicky krasových jevů je domovem mnoha vzácných druhů živočichů, především ptáků, kteří už jinde museli ustoupit civilizaci. Kromě amazoňana jamajského tu žije i amazoňan černozobý nebo kolibřík červenozobý, národní pták Jamajky.

A právě do cockpitového krasu nás zavede expozice o rozloze 21 m2. Jejím hlavním obyvatelem je amazoňan jamajský, který se zdržuje především ve větvích. Naproti tomu holubi pestří s typickou (a velmi neobvyklou) chocholkou dávají přednost bezpečí lesního podrostu, kde si hledají potravu a kde také hnízdí. Všechna patra využívají holubi šedobřiší, kteří hnízdí na stromech. Můžete si tu vychutnat i pohled pod hladinu malé tůně napájené horským potokem, jejímiž obyvateli jsou například ostralky bělolící (známé pod starším jménem kachny bahamské).

Pantanal

Když se v třetihorách utvářelo pásmo And, vznikla východně od nich rozlehlá mělká prohlubeň, obklopená pahorkatinami. Z jejich svahů stékají řeky a říčky a sytí svými vodami mokřad, který je největší na světě (jeho rozloha kolísá od 140 do 210 tisíc čtverečních kilometrů) – a bez nadsázky ho lze prohlásit i za nejkrásnější. Pod tropickým sluncem se rozprostírají křovinaté cerrados, travnaté savany i husté lesy a mezi nimi se jako pohozené střípky třpytí vodní plochy. V pravidelném rytmu se dvakrát ročně hladina vody vzedme až o pět metrů, aby pak v období sucha opět poklesla a zanechala krajinu zúrodněnou říčními sedimenty.

Není divu, že tato obrovská vnitrozemní říční delta představuje neobyčejně bohatou soustavu ekosystémů s pestrou škálou rostlin a živočichů. Zdejší flóra a fauna si vysloužily zvláštní označení „komplex Pantanalu“ a podle typu vegetace je v mokřadu rozlišováno až 17 samostatných oblastí. Zatím tu bylo popsáno na 3 500 druhů rostlin.

Ve všech typech prostředí nacházejí domov malí i velcí živočichové, od motýlů po jaguáry. V Rákosově pavilonu vám v této expozici představíme především aru hyacintového, největšího papouška na světě. Můžete zde obdivovat také ostnáka jihoamerického, dokonale přizpůsobeného pohybu po plovoucích listech vodních rostlin. Nepřehlédnutelný je vlhovec červenohlavý. Vlhovci jsou vlastně americkou obdobou starosvětských špačků. Přízemní patro expozice budou obývat dva neméně zajímavé druhy. Slunatec nádherný je jediný známý příbuzný kagua chocholatého, kterého v pražské zoo rovněž chováme, a to od roku 2018. Nenápadná tinama tataupa je blízká příbuzná pštrosů o čemž svědčí i to, že na vejcích sedí samec, který také vodí mláďata.

V Brazílii se nachází ještě další oblast vlhkého lesa, tentokrát na jejím východním pobřeží. Bývá označován jako Mata Atlántica a v expozici je zastoupen amazoňanem rudoocasým.

V průchozí expozici o rozloze 45 m2 je prostor, vysoký až 5 m, stejně rozmanitý jako jeho přírodní vzor. Celkový dojem vlhkého tropického lesa doplňují četné tůňky, mokřady i podemleté říční břehy. Ptáci tu mají pro hnízdění k dispozici dutiny v umělých skalách i suchých kmenech, takzvaných parkosech.

Caatinga

Při pohledu do poslední vnitřní expozice v Rákosově pavilonu sice stále ještě zůstáváme v Brazílii, tentokrát nám ale ukazuje docela jinou tvář. Bujný a vlhký tropický deštný les vystřídala planina zbrázděná četnými kaňony a stržemi. Ocitli jsme se v suché oblasti zvané Caatinga (což v jazyce Tupiů znamená „světlý nebo bílý les“), která se nachází na severovýchodě země. Po většinu roku převládá sucho a horko a tomu odpovídá i ráz vegetace. Stromy se udrží jen místy na vyšších vrcholcích nebo v údolích kolem vody, a tak je krajina porostlá trnitými keři, nesčetnými kaktusy, broméliemi a trávami. Jen během krátkého období dešťů se červené skály částečně ukryjí pod kobercem zeleně a rozsvítí se pestrými květy.

Tato na první pohled nehostinná a pichlavá krajina v sobě skrývá překvapivě pestrou škálu rostlin a živočichů, z nichž třetina patří mezi endemity. Zvláště bohatá je zdejší avifauna – bylo zde zjištěno na 350 druhů ptáků. Bohužel, v důsledku přeměny krajiny v pastviny a pole jsou mnohé ptačí druhy ohrožené, ara Spixův už byl dokonce v přírodě vyhuben. Zatím tu na malém území přežívá další druh „modrého“ papouška – ara Learův. Právě tomuto vzácnému druhu je věnována expozice o rozloze 43 m2 a výšce až 6 m. Je vytvořena tak, aby měl návštěvník dojem, že stojí na jedné ze skalních plošin a před ním se otevírá pohled do krajiny lemovaný typicky červeně zbarvenými skálami, v nichž jsou ukryté hnízdní nory. Kromě ary Learova obývá Caatingu drobný, kontrastně zbarvený kardinál dominikánský. Silný zobák prozradí, že jeho hlavní potravou jsou různá semena, která sbírá na zemi i na stromech či keřích. Kardinálové se často v přírodě slétávají na krmiště společně s ary Learovými, protože v jejich hejnu v otevřené krajině nacházejí ochranu před predátory.

Podhůří jižních And

Při procházce Rákosovým pavilonem opět opustíme interiér a vstoupíme do přilehlé voliéry, kterou obývají ptáci z chladnějších oblastí Jižní Ameriky. Podél celého západního pobřeží Jižní Ameriky se táhnou Andy, které lze je rozdělit na tři podoblasti – severní, střední a jižní. Posledně jmenovaná začíná na severu Národním parkem Llullaillaco a sahá až po Ohňovou zemi, nachází se tedy na území Chile a Argentiny. Zatímco vrcholky jsou pokryté ledovci a trvalým sněhem, směrem do nižších poloh bychom se dostali do horské stepi, která pak přechází do křovinatého matorralu a lesů mírného pásma. Na východě se táhnou rozlehlé travnaté argentinské pampy. Čím jižněji bychom putovali, tím drsnější krajina by nás čekala. Větrem bičovaná Patagonie je něco mezi stepí a pouští, kde se střídají porosty houževnatých trav a křovin s mokřady a jezery, kolem nichž se daří pabukovým lesům s velikány vysokými až 50 m.

V průchozí voliéře o rozloze 84 m2 na návštěvníka sice dýchne vyprahlá krajina s nepatrným pramínkem vody, která je domovem papoušků patagonských, zároveň však zažije pocit neutuchající aktivity, o který se postará hejno ukřičených papoušků mniších. Dojem prostoru kypícího životem doplní hlasitý aratinga andský či kogna jižní z pabukových a mlžných lesů na západních svazích And. Obyvatele mokřin, jezer a řek tu zastupují čírka žlutozobá a čejka jihoamerická, jejichž areál sahá až do Ohňové země.

Rostliny v Rákosově pavilonu

Dojem z pohledu do jednotlivých expozic Rákosova pavilonu by jistě nebyl tak autentický, kdyby chyběla odpovídající vegetace. Všechny rostliny, které v pavilonu uvidíte, odpovídají svým rozšířením příslušným biotopům. Při jejich výběru se odborníci řídili několika hledisky.

Základní seznam obsahoval druhy, které skutečně v dané oblasti rostou a ptáci se s nimi v přírodě setkávají. Z něj pak autoři botanické koncepce vybírali podle dvou hlavních kritérií: jednak druhy vzácné, případně endemické, jednak druhy s vazbou na člověka – ať už slouží jako zdroj potravy, nebo se pěstují jako rostliny okrasné. Bylo nutné vzít v úvahu také dostupnost rostlin. Ty byly získávány postupně z botanických zahrad a pěstíren u nás i v zahraničí.

Tvorba botanické části expozic probíhala v etapách. Nejprve byly rostliny rozmístěny podle základního plánu a podle jejich nároků na světlo, teplotu i vláhu. Nutno poznamenat, že rostliny v pavilonu nejsou umístěné v nádobách, ale přímo v substrátu, který sahá až na skalní podloží. Jako další etapa „zazeleňování“ nastala fáze detailních úprav s ohledem na celkové pojetí expozice, tedy na umístění parkosů, kamenů, vodních ploch a dalších prvků. Nemalou roli hrál i předpokládaný vliv ptáků – jak budou rostliny využívat nebo ničit. Teprve čas ovšem ukáže, zda nebude zapotřebí skladbu či umístění rostlin částečně změnit.

 

VÝBĚR NEJZAJÍMAVĚJŠÍCH ROSTLIN, TYPICKÝCH PRO JEDNOTLIVÉ OBLASTI PREZETNOVANÉ V RÁKOSOVĚ PAVILONU

Nový Zéland

Nohoplod sněžný
Podocarpus nivalis
Nohoplody neboli podokarpy jsou vždyzelené keře nebo stromy vyskytující se převážně na jižní polokouli. Patří mezi nahosemenné rostliny, netvoří však klasické dřevnaté šišky. Šupiny samičích šištic jsou redukované a v dospělosti dužnatí do podoby červené bobule. Na vrcholku nesou jedno nebo dvě semena. Nohoplod sněžný má podobu poléhavého keře a roste nad horní hranicí lesa. Největším druhem je novozélandský hohoplod totara, dosahující výšky až 40 m

Hebe botkovitá
Hebe ochracea
Hebe neboli rozrazilovci jsou vždyzelené keře dorůstající výšky až 1,5 m, nebo nízké stromy vysoké do 7 m. Většina druhů se vyskytuje na Novém Zélandu, kde rostou od pobřeží po vysokohorské pásmo. Mají listy uspořádané ve čtyřech řadách, vždy po dvojicích rozmístěných na stonku vstřícně. Horské druhy mají listy zmenšené, někdy až šupinovité. To platí i pro hebe botkovitou, která tvoří poléhavé keře nad horní hranicí lesa. Bílé květy jsou uspořádány po čtyřech až osmi na konci větviček a jsou opylovány hmyzem, hlavně čmeláky. V Rákosově pavilonu najdete ještě další druhy – Hebe buchananii, H. cupressoides a H. odora.

Filipíny

Dilenie filipínská
Dillenia philippinensis
Místní název dilenie je katmon. Tento nízký strom s košatou korunou je rozšířen téměř na celých Filipínách s výjimkou Palawanu a sousedních ostrovů. Vyskytuje se od nížiny po střední polohy. Listy jsou kožovité, lesklé a jemně zubaté. Co je však na dilenii nejpoutavější jsou bílé květy s červeným středem, které mohou měřit v průměru až 15 cm. Kulaté plody, jimiž se říká sloní jablka, jsou jedlé pro zvířata i lidi.

Motýlovec
Hedychium sp.
Jde o rod zázvorovitých bylin s vytrvalým dužnatým oddenkem a lodyhami vysokými až 3 m. Květy v hroznovitém květenství jsou vonné, plodem je třípouzdrá tobolka, často nápadně zbarvená. Motýlovci se vyskytují v tropickém pásmu, nejčastěji v lesích a na jejich okrajích, někdy jako epifyty, jako je tomu u endemického motýlovce filipínského (Hedychium philippinensis). Motýlovec největší (Hedychium maximum), který najdete v Rákosově pavilonu, má široké listy a žlutavé květy. Je často pěstován jako okrasná rostlina.

Osladič
Aglaomorpha heraclea
Tento mohutný filipínský endemit je největším zástupcem osladičů – kapradin rostoucích buď jako epifyty, nebo na lesní půdě. Má působivé, až 2 m dlouhé listy, které vyrůstají z mohutného rhizomu, pokrytého dlouhými chlupy. Na spodní straně nesou oranžové výtrusnicové kupky. Osladič se stejně jako jiné kapradiny rozmnožuje výtrusy (spórami). Plazivý oddenek má nasládlou chuť, která dala těmto kapradinám české jméno.

Horský les Nové Guineje

Listoklasec
Phyllostachys sp.
Listoklasce patří mezi bambusy – byliny příbuzné trávám, které pocházejí z Asie, i když některé druhy zdomácněly v parcích i na jiných kontinentech. Stejně jako ony mají dutý stonek (stéblo) zpevněný plnými kolénky. Typickým poznávacím znakem rodu je hluboká rýha táhnoucí se po celé délce článku (stébla mezi kolénky). Některé druhy dorůstají výšky až 30 m, jiné lze pěstovat jako bonsaje. Listy, výhonky i semeny se živí mnoho druhů živočichů.

Rapis ztepilá
Rhapis excelsa
Rapis v současné době není známa z přírody, ale jen jako pěstovaná rostliny. Tato nevysoká opadavá palma (dorůstá do 4 m) vytváří trsy složené z mnoha stonků. Listy jsou vějířovité, s širokými úkrojky, jejichž počet se mění podle stáří rostliny. Na rozdíl od jiných druhů palem nejsou jejich konce špičaté, ale zubaté. Nevelké květenství se nachází na vrcholku rostliny. Plody mají světlou dužninu i slupku. Rapis se ale rozmnožuje častěji vegetativně pomocí oddenků než semeny.

Nížinný les Nové Guineje

Banánovník
Musa sp.
Dosud bylo popsáno asi 70 druhů banánovníků. Ačkoliv vzrůstem často připomínají stromy, jsou to byliny. Nepravý kmen vzniká srůstem listových pochev. Mohutné protáhlé listy s jednoduchou čepelí jsou dlouhé až 180 cm, někdy jsou u starších rostlin roztrhané podél žilnatiny. Vzpřímené květenství tvoří květy vyrůstající v úžlabí špičatých listenů, které je chrání. Plody jsou vzpřímené (někdy později převislé) dužnaté bobule – známé banány. U divoce rostoucích druhů obsahují velký počet černých semen, u pěstovaných odrůd jsou plody bezsemenné, protože vznikají bez oplození (partenokarpicky).

Alokázie
Alocasia macrorrhiza
Patří do čeledě áronovitých a pochází z deštných lesů Bornea až Queenslandu, zdomácněla však i na dalších tichomořských ostrovech. Lidové označení „sloní ucho“ se týká listů, které mají velkou plochou čepel. Jde zřejmě o adaptaci na nedostatek světla, protože alokázie tvoří součást lesního podrostu. Stonek je vysoký až 3 m, listy až metr. Drobné květy v palicovitém květenství jsou podepřené bílým toulcem, plody jsou červené bobule. Alokázie se velmi rychle rozmnožuje vegetativně pomocí oddenků.

Parožnatka věncová
Platycerium coronatus
Parožnatky rodu Platycerium se v osmnácti druzích vyskytují v tropickém až mírném pásmu Jižní Ameriky, Afriky, jihovýchodní Asie a na Nové Guineji. Jsou to epifytické kapradiny neobvyklého vzhledu. Dospělé rostliny mají krátký oddenek a dva typy stélky. Plodná je parohovitě rozvětvená a převislá, s výtrusnými kupkami umístěnými obvykle na lalocích. Neplodná stélka má tvar štítu a chrání oddenek a kořeny.

Hydnofytum
Hydnophytum formicarium
Tato epifyticky rostoucí bylina pochází z jihovýchodní Asie. Kožovité listy rostou vstřícně a jsou dlouhé až 15 cm. Bílé květy jsou nahloučené po třech až deseti, plody jsou oranžové masité bobule. Hydnofytum vytváří několik hlíz, které jsou dlouhé až 15 cm, protkané sítí dutin, do kterých se s oblibou stěhují mravenci několika různých rodů. Tento typ symbiózy je oboustranně výhodný. Rostlina poskytuje hmyzu obydlí, mravenci ji zásobují živinami v podobě detritu, který do chodbiček zanesou.

Jamajka

Cyatea Cooperova
Cyathea cooperi
Cyatea Cooperova je stromová kapradina, která může být vysoká až 12 m. Nepravý kmen je ve skutečnosti silně zvětšený oddenek, který je pokrytý okrouhlými jizvami v místech, kde odpadly odumřelé listy, a ve spodní části bývá zesílený advetivními kořeny. „Listy“ jsou světle zelené, rostou velmi rychle a dosahují délky až 4 m. Roste na okrajích lesů a otevřeném prostranství. Na rozdíl od jiných druhů kapradin se nerozmnožuje vegetativně, ale pouze výtrusy šířenými větrem nebo vodou.

Toulitka
Anthurium sp.
Toulitka je dobře známá jako oblíbená pokojová rostlina. Rod zahrnuje asi tisíc druhů z čeledi áronovitých, rozdělených do 18 sekcí. Mnoho zástupců roste epifyticky, jiné jsou pozemní. Typické květenství tvoří drobné květy uspořádané do pevné spirály, chráněné toulcem. Plody jsou dužnaté bobule různého zbarvení, které obsahují dvě semena.

Pantanal

Anona šupinatá
Annona squamosa
Anona šupinatá z tropické Ameriky a Velkých Antil) je vydatně rozvětvený malý strom nebo keř. Jednoduché listy jsou špičaté, dlouhé až 17 cm, světle zelené a téměř lysé. Zelenožluté květy rostou jednotlivě nebo v malých postranních shlucích. Souplodí je tvořené volně nahloučenými zdužnatělými pestíky, má srdcovitý tvar a je dlouhé až 10 cm. Patří k oblíbenému exotickému ovoci prodávanému pod označením cherimoya.

Podražec velký
Aristolochia gigantea
Domovinou podražce velkého jsou vlhké lesy od Kostariky a Panamy po Brazílii. Tato rychle rostoucí, dřevnatá vždyzelená liána rozkvétá na jaře nezvykle mohutnými květy. Jsou vínové, protkané sítí světlých žilek a nemají rozlišené korunní plátky. Jsou opylovány především mouchami, které přitahuje nepříjemný pach připomínající zkažené maso. Plodem je válcovitá dutá bobule obsahující plochá křídlatá semena, šířená větrem.

Neoregelie
Neoregelia sp.
Neoregelie patří do početné skupiny bromélií – epifytických rostlin, jejichž kořeny slouží k přichycení na stromě, nikoliv k čerpání živin. Rostliny je získávají jednak s deštěm, jednak z usazenin, které přinese vítr, déšť i různí živočichové do středové prohlubně mezi listy. Květenství vyrůstá právě z této nádržky. Stejně jako ostatní bromélie kvete neoregelie jednou za život a pak odumírá. Obvykle předtím vytvoří několik odnoží umístěných kolem mateřské rostliny.

Caatinga

Kujeta hruboplodá
Crescentia cujete
Kujeta je původem středoamerický druh z čeledi trubačovitých. Je ale hojně pěstována i jinde a leckde zplaněla. Tento poloopadavý keř nebo strom roste v lesnaté savaně nebo světlých lesích. Rozkvétá v noci a jeho hlavními opylovači jsou letouni. Velké květy vyrůstají často přímo na kmeni a nepříjemně páchnou. Plody jsou tvrdé bobule dlouhé až 30 cm, s mnoha drobnými semeny. V plné zralosti jsou hnědé a místní obyvatelé je tradičně využívají k výrobě misek a dalších nádob, příadně jim slouží jako hudební nástroje (takzvané rumba koule).

Cereus jamacaru
Cereus jamacaru
Tomuto sloupovitému kaktusu se právem přezdívá „královna noci“. Pochází ze severovýchodní Brazílie, ale byl vysazen i v Africe, kde patří k invazivním druhům. Ve své domovině osídluje savanu a skalnaté výchozy. Dorůstá výšky kolek 7 m, výjimečně až 15 m.  Listy přeměněné v ostny vyrůstají po pěti až po deseti, větve jsou zele, výrazně žebrované a odstupují z krátkého ztloustlého stonku. Cereus kvete v noci, květy jsou čistě bílé, dlouhé až 25 cm.  Podlouhlé plody mají bělavou dužninu s drobnými semeny.                                                         

Jihoandské podhůří

Jubea chilská
Jubaea chilensis
Impozantní jubea je endemitem malé oblasti na jihozápadě Jižní Ameriky ve středním Chile. Je druhým největším druhem palmy na světě, s nápadně mohutným, vzpřímeným „kmenem“, který může mít rekordně průměr až 2 m. Dorůstá výšky 25 m a tmavozelené listy jsou dlouhé 2–5 m. Rozkvétá velkým množstvím drobných červených květů, plody jsou žluté, kulaté, s jedním velkým semenem.

Kortaderie dvoudomá
Cortaderia selloana
Je známá jako pampas a patří k oblíbeným okrasným trávám. Pochází z jihu Jižní Ameriky, kde roste v hustých trsech vysokých až 3 m. Tenké, dlouhé listy mají ostrý, jemně pilovitý okraj. Bílé květenství může být dlouhé až 40 cm. Kortaderie je velmi přizpůsobivá, odolává požárům a rychle se rozmnožuje díky velkému počtu semen – jedna rostlina jich za život vytvoří více než milion.


Letecký pohled na nový pavilon goril z dubna 2022. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Ve středu 28. září 2022 jsme otevřeli nový pavilon goril! Je jednou z největších staveb v Zoo Praha a je koncipován tak, aby návštěvníkům poskytl zážitek cesty Kamerunem. Ostatně Rezervace Dja jsme ho nazvali podle oblasti, kde...

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Majestátní, jedineční a vzácní; z velehor i z nížin, z polopouští i z tropických pralesů. Takoví jsou papoušci, kteří se spolu s několika desítkami dalších ptačích druhů zabydleli v Rákosově...