Pomáháme hmyzu

Babočka paví oko. Foto: Erik Karits / Content License, Pixabay (https://pixabay.com/cs/photos/příroda-zvíře-zvířecí-křídlo-krásná-9509921/)

Místo pro život

Největší pomocí pro hmyz je vytvořit mu vhodné podmínky k životu. Ty najde například v přírodních zahradách, osázených pestrou škálou různých druhů rostlin. Skvělými úkryty tu jsou suché kamenné zídky, živé ploty, hromady mrtvého dřeva či listí. Důležité je poskytnout hmyzu přístup k vodě a materiál pro stavbu hnízd, zajistit vhodné mikroklima (s tím pomůže bujnější zeleň) a v případě hmyzích opylovačů pak od jara až do podzimu především nabídnout dostatek květů bohatých na nektar či pyl.

Aby bylo prostředí pro hmyz přívětivé, neměli bychom používat pesticidy ani jiné chemické postřiky. Velmi cenná je v krajině, parcích i zahradách trocha přírodního „nepořádku“: hromádka větví, starý trouchnivý pařez, suché lodyhy rostlin ponechané v záhonech dávno po odkvětu nebo neshrabané opadané listí. Přesně takové prvky hmyz využívá jako přirozené úkryty i místa pro vývoj.

Trouchnivějící dřevo v zahradě uvítají drvodělky – skuteční obři mezi samotářskými včelami. Právě v něm si totiž vydlabávají hnízdní chodbičky, jak ostatně naznačuje jejich jméno. Foto: © Simon Plat / CC BY-NC 4.0, iNaturalist

Pokud se navíc zřekneme častého sekání trávníku na krátko a necháme ho alespoň v některých částech zahrady povyrůst, bude se zde dařit mnohem pestřejšímu společenství hmyzu i dalších volně žijících tvorů. Zároveň nebudeme muset tak často zalévat, protože vyšší porost lépe zadržuje vláhu, a zahrada si i uprostřed léta udrží příjemnější mikroklima. Platí přitom jednoduché pravidlo: když už sekáme, tak nikdy ne celou plochu najednou, ale mozaikovitě. Část plochy by měla zůstat bez zásahu, dokud se posekaná část neobnoví a nerozkvete.

Divoké květiny bychom neměli vnímat jako nežádoucí plevel, ale jako vítané zpestření. Květy jetelu a hluchavek jsou důležitým zdrojem potravy pro čmeláky, pampelišky poskytují mnoho nektaru i pylu včelám, květy divoké mrkve lákají řadu druhů drobných samotářských včel a vos a porosty kopřiv či bodláků, ponechané tam, kde nám nevadí, se stanou hodokvasem pro housenky některých druhů motýlů…

Květy hluchavek jsou vítaným zdrojem nektaru pro čmeláky. Foto: Annette Meyer / Content License, Pixabay

Při výběru okrasných letniček, trvalek či kvetoucích keřů dáváme přednost druhům bohatým na nektar a upřednostňujeme jednoduché květy před šlechtěnými plnými – do těch se totiž hmyz obvykle nedostane. Vhodné jsou například rozchodníky a mateřídoušky, levandule, šalvěj, chrpy, třapatka nachová (echinacea), divizny, krásenky, floxy, astry s jednoduchými květy, talovíny, sněženky, krokusy, čemeřice, orlíčky, ale také komule Davidova („motýlí keř“), botanické růže, hloh jednosemenný, bez černý, zimolezy, pámelník, dřín nebo řešetlák a samozřejmě ovocné stromy. Pozadu ale nemusejí zůstat ani truhlíky a květináče na balkonech a terasách: například muškáty jsou oblíbeným zdrojem nektaru pro dlouhozobky (motýly podobné kolibříkům) a mnoho hmyzu přilákají květy bazalky, meduňky, pažitky, yzopu lékařského nebo měsíčku.

Kvetoucí komule („motýlí keř“) dokáže přilákat i takové skvosty, jako je zvláště chráněný otakárek ovocný. Foto: © Frank Sengpiel / CC BY 4.0, iNaturalist

Často podceňovaná je i role volných ploch obnažené půdy. Lidé mají tendenci každý kousek země ihned zakrýt nebo mulčovat, přitom právě písčité či hlinité plochy v trávníku nebo při okrajích cest jsou zásadní pro hnízdění mnoha druhů samotářských včel.

Pro podporu hmyzu můžeme na zahradě zřídit také jednoduchá pítka. Postačí například mělká miska pod květináč, do které vložíme oblázky – ty poslouží jako přistávací plocha a zároveň zátěž, aby misku neodnesl vítr. Následně ji naplníme dešťovou vodou tak, aby kamínky částečně vyčnívaly nad hladinu. Vůbec nevadí, když bude voda kalnější. Ve skutečnosti právě takovou hmyz preferuje. Nádrže s hlubokou vodou, jako jsou sudy či bazény, bychom měli zakrýt nebo opatřit plováky, aby se nestaly pro žíznivý hmyz smrtící pastí.

Hmyzí hotely

Jednou z možností, jak pomoci užitečnému hmyzu, je nabídnout mu hnízdní příležitosti v podobě takzvaných hmyzích hotelů. Jde o člověkem vytvořené stavby s různými typy dutin, určené především pro samotářské včely a vosy, které si v nich zakládají hnízdní komůrky pro vývoj svých larev. Poslouží ale i jako celoroční úkryt či zimoviště.

Tento hmyzí hotel mohou vidět návštěvníci v Zoo Praha, existuje ale řada dalších podob hmyzích hotelů. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Umístěním hmyzího hotelu na balkon či zahradu nejen podpoříme důležité opylovače, ale navíc získáme jedinečnou příležitost pozorovat jejich život zblízka. Hmyzí hotely však nejsou samospásné – i ten nejlépe zkonstruovaný hotel zůstane prázdný, pokud jeho okolí neposkytuje hmyzu vhodné podmínky k životu. Navíc řada druhů využívá ke hnízdění zcela odlišné typy úkrytů, o nichž pojednává předchozí část textu. Hmyzí hotely proto představují vhodný doplněk, nikoliv komplexní řešení.

Hmyzí hotely nemusí mít jen podobu velkých staveb s jednotlivými kójemi vyplněnými různorodým materiálem, jako je ten na obrázku v úvodu článku. Mohou to být i zcela jednoduché a drobné objekty – například jediný navrtaný špalek nebo děrovaná hliněná cihla. Různé druhy hmyzu dávají přednost odlišným typům „ubytování“ a mnohé druhy hmyzu dokonce takové menší, jednodušší struktury ocení více.

I takto může vypadat hmyzí hotel. Dutá stébla a navrtané špalky s otvory různých velikostí poskytnou hnízdní příležitost samotářským včelám či vosám, pletivo je ochrání před ptáky a slunné místo zajistí teplomilnému hmyzu vhodné mikroklima. Foto: Peterkkgmbh / Content License, Pixabay

Hmyzí příbytek umístíme ideálně na slunné místo s jižní, jihozápadní nebo jihovýchodní orientací. Vhodná je stříška, aby dovnitř nezatékalo, a u větších konstrukcí nezapomeneme uzavřít zadní stěnu – průvan hmyzu nevyhovuje. Dobré je také stavbu vpředu zakrýt pletivem (stačí obyčejné králíkářské), aby se obyvatelé hotelu nestali snadnou kořistí pro ptáky. Nezbytnou součástí funkčního hotelu je pravidelná údržba, včetně průběžné obnovy výplní, aby se předešlo hromadění vlhkosti a vzniku plísní. Na zimu jej však neuklízíme, je totiž důležitým zimovištěm, a to právě i pro nedospělé včely! A to možná nejdůležitější: hmyzí hotel musí stát v bezprostřední blízkosti zdrojů potravy, tedy kvetoucích rostlin. Včely samotářky totiž mají jen krátký dolet, některé menší druhy dokážou za potravou uletět jen desítky metrů.

Většina hmyzích hotelů, které se dají běžně koupit v obchodech, je bohužel zkonstruována nevhodně a klade větší důraz na vzhled než na funkčnost. Proto bývá často lepší vyrobit si hmyzí hotel vlastní. Nemusí jít o nic složitého – hmyz v přírodě využívá nejrůznější štěrbiny, škvíry, pukliny a dutiny ve dřevě či zdivu. Právě takové úkryty by měl hmyzí hotel napodobovat. Pokud je určen primárně pro samotářské včely a vosy, neměly by v něm být šišky, sláma, kůra ani seno – ty pro ně mají jen minimální význam. Vhodnější je volit některý z materiálů v následujícím výčtu. Samozřejmostí je, že použité materiály musejí být bez chemie a dřevěné prvky skutečně z čistého přírodního dřeva – žádná překližka, dřevotříska, laminát nebo dřevo barvené či lakované.

Trubičky

Vhodná jsou dutá stébla různých průměrů, rákos, bambus, brčka z přírodních materiálů nebo papírové trubičky. Důležité je, aby měly hladké řezné hrany a volné konce. Roztřepené okraje mohou hmyzu poškodit křídla.

Jedněmi z nejčastějších obyvatel hmyzích hotelů jsou včely zednice, které ochotně zahnízdí v dutých stéblech i dalších typech dutin. Foto: David Hablützel / Content License, Pixabay

Navrtané špalky

Dobré jsou špalky z tvrdého dřeva. Měkké dřevo a dřevo jehličnanů se k vybudování skrýše pro hmyz příliš nehodí, protože se třepí, a tak představuje riziko pro jemná hmyzí křídla. Do dřeva vrtáme 5–15 cm hluboké otvory o průměru 2–10 mm (nanejvýše 20 mm), a to kolmo k vláknům. Otvory vedené podélně s vlákny, tedy kolmo na letokruhy, totiž časem praskají, a hmyz je pak téměř neosidluje. Vhodný rozestup mezi jednotlivými otvory je 2–4 cm a dutiny by neměly být průchozí.

Stonky s dření

Některé druhy samotářských včel si vyhlodávají hnízdní chodbičky v měkké rostlinné dřeni. Zvláště oblíbené jsou u nich stonky ostružiníku, poslouží ale i bez černý, růže či lodyhy topinamburu nebo zlatobýlu. Umisťujeme je svisle a jednotlivě – například připevněné k vnější straně konstrukce. Vodorovně uložené svazky stonků hmyz zpravidla neosidluje.

Hliněné nepálené cihly s otvory

Nepálené cihly (vepřovice) s navrtanými otvory lze zakoupit, nebo snadno vyrobit svépomocí. Smícháme rozmočený jíl se slámou nastříhanou na 5–10 cm dlouhé kousky, směs natlačíme až po okraj do formy (postačí obyčejný rámeček) a necháme vyschnout. Vznikne pevná cihla, do které pak navrtáme otvory o průměru přibližně 2–6 mm. Otvory lze vytvořit i před zaschnutím materiálu, ještě za mokra, čímž předejdeme praskání při vrtání. Podobnou funkci jako navrtané cihly splní také střešní tašky s otvory.

Cihly s otvory různé velikosti jsou vyhledávané mnoha druhy samotářských včel, včetně zednic (na snímku). Obsazené chodbičky se poznají podle toho, že jsou zaslepené. Foto: Ra Boe / CC BY-SA 3.0, Wikipedia

Obyvatelé hmyzích hotelů

Samotářské včely

Zednice, čalounice, vlnařky, maltářky, dřevobytky, pelonosky, ploskočelky, pískorypky, hedvábnice, drvodělky i další – všechny tyto včely sbírají nektar a pyl z květů a patří mezi významné opylovače ovocných stromů i mnoha dalších rostlin. Na rozdíl od důvěrně známé včely medonosné však nevytvářejí med, nestavějí voskové plástve a především nežijí ve velkých organizovaných společenstvích.

Některé druhy samotářských včel hnízdí v chodbičkách v zemi nebo ve starém dřevě – těm dobře poslouží například volný, neosázený pás hlinitopísčité půdy podél zdi domu, suchá zídka, pařez či rovnou celý mrtvý strom, který zabezpečíme a ponecháme stát v zahradě, místo abychom ho pokáceli a zpracovali. Jiné druhy naopak ochotně využívají k odchovu larev hmyzí hotely. Není třeba se jich obávat – samičky sice mají žihadlo, jsou ale velmi mírumilovné.

A jak vlastně taková včela samotářka hnízdí? V chodbičce vybuduje sérii za sebou ležících, vzájemně oddělených hnízdních komůrek. Postupuje přitom od nejhlubší části chodby směrem ven a vstupní otvor nakonec uzavře zátkou, která se liší v závislosti na druhu včely. Pro některé druhy je typická zátka z dřevních pilin, jiné ji tvoří ze směsi hlíny, jílu a slin nebo třeba z pryskyřice.

Každá komůrka je určena pro jedinou larvu a obsahuje zásobu pylu, která jí musí vystačit na celou dobu jejího vývoje. Některé larvy se stihnou ještě tentýž rok zakuklit a přeměnit v dospělce, u jiných druhů larvy či kukly přezimují a dospělé včely vyletují z hnízd až na jaře následujícího roku.

Pohled do hnízda samotářské včely (v tomto případě africká drvodělka hnízdící v uschlém květním stonku aloe). V hnízdní dutině se v řadě za sebou nacházejí jednotlivé komůrky oddělené přepážkami, každá určená pro jedinou larvu a zásobu potravy na celý její vývoj. Foto: © botswanabugs / CC BY-NC 4.0, iNaturalist   

Samotářské vosy

Kromě příslušníků nadčeledi vosy (Vespoidea), například hrnčířek a hrabalek, mezi ně bývají občas řazeny také kutilky, kutíci a zlatěnky. Ve skutečnosti však zlatěnky tvoří vlastní nadčeleď a kutilky s kutíky patří do širšího příbuzenstva včel, od kterých se liší mimo jiné potravními návyky larev, kterými připomínají spíše vosy než včely.

Stejně jako samotářské včely, i samotářské vosy a jim podobný hmyz vyhledávají hmyzí hotely jako místo pro odchov potomstva. Způsob hnízdění je u řady druhů podobný: v dutinách si budují jednotlivé zapečetěné komůrky, kde se larva po celý svůj vývoj živí zásobami. Na rozdíl od včel jsou však jejich larvy masožravé. Zásoby proto tvoří živý drobný hmyz (mšice, mery, třásněnky apod.), jeho larvy nebo pavouci, které samice ochromila jedem ze žihadla. Řada druhů těchto blanokřídlých pomáhá udržovat pod kontrolou počty rostlinných škůdců a je tak velmi prospěšná v zahradách. Dospělci se obvykle živí nektarem a přispívají k opylování květů.

Užitečné v zahradě ostatně dovedou být i vosy společenské, tedy nám dobře známé černo-žlutě pruhované milovnice sladkostí, které si svá typická kulovitá hnízda rády staví pod střešními převisy, v kůlnách či na půdách. Mezi lidmi mají špatnou pověst, protože koncem léta začínají být vyhladovělé a při náletech na sladké bývají nepříjemně dotěrné. Málokdo ovšem tuší, jak efektivně regulují počty žravých housenek, mšic i dalšího drobného hmyzu, včetně much a komárů. Ulovenou kořistí krmí své larvy; samy se živí nektarem, ovocem a jinými sladkými šťávami. Jediné vosí hnízdo dokáže vychytat i 20 tisíc kusů hmyzu za hodinu – biologická ochrana v praxi! A tolik obávaná žihadla? Pokud se budete v přítomnosti vos chovat klidně, vyvarujete se prudkých pohybů a nepřiblížíte se těsně k hnízdu, nemá vosa k bodnutí důvod – tedy pokud ji nechtěně nepřimáčknete.

Hmyzí hotely rády obsazují také drobné hrnčířky, jejichž larvy se živí larvami mandelinek či obalečů. Foto: © Barbara Klenner / CC BY-NC 4.0, iNaturalist

Slunéčka

Hmyzí hotely vyhledávají hlavně pro zimní úkryt. Na zahradě pomáhají v boji proti mšicím: za svůj život jich zkonzumují až čtyři tisíce. Živí se jimi jak dospělci, tak larvy. Slunéček existuje řada druhů, to nejznámější je slunéčko sedmitečné.

Slunéčko sedmitečné. Foto: © Gilles San Martin / CC BY-SA.4.0, iNaturalist

Škvoři

Jsou všežraví, přes den se schovávají v příhodných úkrytech a v noci vycházejí za potravou. Jejich počty můžeme zvýšit tím, že jim poskytneme úkryty v podobě květináčů volně vycpaných slámou, které zavěsíme na stromy. Škvoři mají na jídelníčku mimo jiné i mšice, vlnatky, svilušky a další drobný hmyz i jeho vajíčka, a mohou tak být na zahradách prospěšní při ochraně rostlin, obzvláště ovocných stromů, na nichž účinně redukují počty ovocných mšic. Přestože mohou rostliny také poškozovat (žerou okvětní plátky a mladé listy a vykusují díry do zralého ovoce, například jablek a hrušek), jejich přínos jednoznačně převyšuje možné ztráty.