No nevím... Jisté je, že tato Freudova neúspěšná práce byla součástí snažení mnoha skvělých badatelů o odhalení největšího úhořího mystéria. Základní otázka zněla: Kde se úhoři vůbec berou?

Starým představám o jejich líhnutí z bahna v době Freudových pobytů v Terstu už dávno nikdo nevěřil, rozumnější odpověď však stále nebyla k dispozici. Až o řadu let později začali Italové Giovanni Battista Grassi a Salvatore Calandruccio prověřovat podezření, že zvláštní průhledná rybka, která byla popsána z Messinské úžiny pod jménem Leptocephalus brevirostris, by ve skutečnosti mohla být vývojovým stadiem jiné ryby. Spočítali počet jejich tělních segmentů – a ten odpovídal počtu obratlů úhoře říčního! Horké stopy se již nepustili a posléze sledovali i přeměnu těchto leptocephalů v úhoře říční.

Až do 20. let 20. století pak trvalo další pátrání, jehož cílem bylo zjistit, kde se úhoři rozmnožují. Díky dlouhé a nákladné práci v něm uspěl Dán Johannes Schmidt, který se plavil moři a přeměřoval larvy úhořů. Ty úplně nejmenší vylovil v Sargasovém moři vzdáleném pět až deset tisíc kilometrů od evropských řek, v nichž úhoři dospívají. Bingo!

Zdálo by se, že tím se příběh uzavírá: Úhoři se vytřou v Sargasovém moři, jejich larvy se pak Golfským proudem nechají unášet k Evropě, přemění se v malé úhoře, žijí v řekách, a když po letech dospějí, vydají se třít zpět do Sargasového moře (a až tehdy se samcům dovyvinou varlata; proto je Freud nenašel a svět mohl poznat psychoanalýzu). Ve skutečnosti ale zůstává celá řada záhad a nezodpovězených otázek. Dodnes se například tuto cestu dospělých úhořů nepodařilo uspokojivě zmapovat.

Vůbec je s podivem, jak málo o úhořích stále víme. Ostatně tenhle sloupek píšu proto, abych zodpověděl otázku, kterou jsem tu nakousnul minulý týden, totiž kolik a jakých má úhoř říční žeber. Ano, byla to jen mikrozáhadička, odpověď alespoň na tuto otázku však již známe: Má téměř čtyřicet párů poměrně krátkých žeber.

 Psáno pro MF Dnes