Plánujeme chovat „stromové humry“

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  30. 07. 2022


Kapitán parníku SS Makambo byl sužován černým kašlem. V jeho důsledku upadl 15. června 1918 do mdlob a jeho loď uvízla na mělčině Ostrova lorda Howea východně od australské pevniny. Zatímco v následujících dnech probíhaly opravy SS Makambo, unikly z její paluby krysy, které se staly zkázou pro místní endemickou faunu i flóru. Mimo jiné během několika let zcela zlikvidovaly velké nelétavé strašilky Dryococelus australis, které obyvatelé ostrova označovali jako „stromové humry“ – proto pro ně také razíme české jméno strašilka humří.

Strašilka humří v Melbourne Zoo. Foto: Miroslav Bobek Strašilka humří v Melbourne Zoo. Foto: Miroslav Bobek

Tento hmyz je velký nejen svými rozměry, ale má i velký genom a koneckonců s ním je spojen velký příběh. Část jsem ho publikoval před několika lety. Strašilka humří byla po celá desetiletí považována za vyhubenou, až v 60. letech našli jeden mrtvý exemplář čirou náhodou horolezci, kteří zlézali Ballovu pyramidu, strmý útes tyčící se z oceánu dvacet kilometrů od ostrova. Ještě dlouho ale trvalo, než bylo možné odebrat živé jedince. Stalo se tak roku 2003 a zakladateli chovu v lidské péči se staly pouze dva páry z Ballovy pyramidy, z nichž jeden – Adam a Eva – směřoval do Melbourne Zoo a druhý k soukromému chovateli. Když jsem o strašilce humří psal poprvé, bylo již jejich početné potomstvo nejen v Melbourne Zoo, která s chovem začala, ale i v dalších dvou zařízeních v Severní Americe a jednom v Evropě. Tenkrát jsem bez obalu napsal, že bych strašilky humří rád získal pro Zoo Praha – a když člověk něco podobného oznámí předem, může si být jist, že si koleduje o komplikace.

IMG 4180

Dóza s vajíčky strašilky humří. Foto: Miroslav Bobek


Ale snad se již blížíme – pomalu, a jistě – vytčenému cíli. Významně nás k němu posunula naše velkorysá podpora dosti komplikovanému genetickému výzkumu strašilek humřích, který má ukázat cestu, jak s nimi dále chovatelsky pracovat i jak přistoupit k jejich reintrodukci na Ostrov lorda Howea. Ten se nedávno podařilo zcela zbavit krys, problémem je však malá genetická pestrost strašilek humřích. Přece jen byli na počátku pouze čtyři jedinci…

Na počátku. Naštěstí se však podařilo chov alespoň částečně oživit. V roce 2017 podnikli na Ballovu pyramidu sběratelskou výpravu pracovníci Australského muzea. Neobešli se bez pomoci horolezců, ale nakonec se jim podařilo objevit 17 strašilek humřích. Protože měli povoleno odebrat nanejvýš 10 procent zdejší populace, odváželi si nakonec jednu jedinou samičku. Podle křestního jména její nálezkyně, chiruržky a horolezkyně dr. Willsové, ji pojmenovali Vanessa.

Přenášení nymf strašilky humří na živnou rostlinu. Foto: Miroslav Bobek

Přenášení nymf strašilky humří na živnou rostlinu. Foto: Miroslav Bobek


Strašilka Vanessa snesla v Melbourne 135 vajíček a její potomci se dále rozmnožovali. Probíhá i křížení obou linií, té původní s Vanessinou, a tato nová linie se samozřejmě také stala předmětem námi financovaného výzkumu. Jak doufám, právě tuto linii začneme časem chovat v Zoo Praha – a kdo ví, třeba budeme strašilky humří nakonec i vracet na Ostrov lorda Howea.

Jedno z chovných zařízení pro strašilky humří v Melbourne Zoo. Foto: Miroslav Bobek

Jedno z chovných zařízení pro strašilky humří v Melbourne Zoo. Foto: Miroslav Bobek

 

Psáno pro MF Dnes


Palmový salon na dobové pohlednici z italského hotelu Florence. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Ta stará pohlednice mi evokuje dobu sklonku 19. a počátku 20. století, kdy pro společenskou smetánku vznikaly na obou stranách Atlantiku přepychové hotely a kdy ho brázdily stále větší parníky. Nejlepšími příklady mohou být...

Samice bonga horského s mládětem v oboře spravované Mount Kenya Wildlife Conservancy. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Jedním ze zvířat, která představujeme v naší letošní kampani Vzácní a jedineční, je krásná africká antilopa bongo horský. Její výběr byl od prvního okamžiku naprosto jasný. Ve volné přírodě přežívá poslední populace v...




Přihlášení k newsletteru