Tajemství staré štoly

Byla to už moje druhá návštěva staré štoly, která se v Zoo Praha zavrtává pod Zakázankou do skalního masívu. Poprvé jsme ji s kolegou Petrem Sumerauerem a speleologem Vladimírem Vojířem prozkoumávali loni v září. Už tehdy se ukázalo, že mnohé z toho, co se o ní traduje, se nezakládá na pravdě: štola končí po několika desítkách metrů (a rozhodně tedy nevede kamsi pod Svatou Kláru), ani se v ní nekumuluje metan (byť v některých obdobích by mohla být nebezpečná kvůli zvýšeným koncentracím oxidu uhličitého). Tentokrát jsem ji ale poprvé prolezl úplně celou.

Druhý průzkum štoly proběhl především z iniciativy mineraloga Dalibora Velebila z Národního muzea, který mě také upozornil, že „naše“ štola patrně není výsledkem činnosti Pražské železářské společnosti, založené roku 1857, nýbrž buď podnikatele Floriana Kubešky, anebo pražského měšťana Jana Bendelmayera, kteří měli právo na kutání rud v Troji už od roku 1856.

Spolu s námi dvěma si byli štolu prohlédnout, zdokumentovat a proměřit odborník na stará důlní díla Martin Přibil z Oddělení hornictví Národního technického muzea a Jan Kamenický, ustanovený technický dozor Českého báňského úřadu.

Dalibor Velebil ve štole odebíral vzorky síranů pro další výzkum. Do dějin české mineralogie se tato štola – k mému velkému překvapení – totiž zapsala už dávno před vznikem pražské zoo. Porézní horninou do ní proudí voda obsahující rozpuštěné sírany, které vznikají rozkladem pyritu. Na stěnách a na dně štoly pak dochází k jejich vysrážení v podobě bílých nebo žlutých povlaků a výkvětů. Vzorky těchto síranů se někdy kolem roku 1880 dostaly do rukou obchodníka s přírodninami Vácslava Friče, který na ně upozornil tehdejšího pracovníka mineralogického oddělení Národního muzea Josefa Klvaňu. Ten je roku 1881 určil, v některých případech jako první nález z českého území. Objevil zde epsomit, strypticit, halotrichit, keramohalit – a také pro vědu zcela neznámý minerál, který pojmenoval paracoquimbit. (Jeho objev sice zapadl, takže pod stejným názvem o půl století později popsal Francouz Henri Ungemach minerál zcela jiný, ale dnes je v odborné literatuře opět připomínán i Klvaňův paracoquimbit.)

Jsem zvědav, co přinese moderními metodami provedená analýza vzorků, které si Dalibor Velebil odnesl ze štoly. Pozoruhodná je však již domněnka, kterou vyslovil společně s Martinem Přibilem: štola možná nevznikla kvůli průzkumu na železnou rudu, jež se ve vysoké kvalitě nachází v jiných částech skalního masívu, nýbrž kvůli těžbě kyzových břidlic. Z nich se v 19. století vyráběla česká dýmavá kyselina sírová, na které závisel textilní průmysl v Německu i v Anglii a také ropné rafinerie v Baku. Tato hypotéza o vzniku štoly by byla dobrým důvodem k jejímu dalšímu, opravdu detailnímu průzkumu.

Je tu však také další, mnohem silnější důvod: Martin Přibil objevil ve spodním patře štoly místo, do něhož by snad mohla ústit ještě druhá, spodní, později zasypaná štola. Stojíme tedy před dalším tajemstvím.