Východ slunce s divokými velbloudy

Samice velblouda divokého v oranžovém světle vycházejícího slunce. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Znovu jsem se do Toli bulag vrátil letos v srpnu. Chovné centrum zde bylo převážně z prostředků Zoo Praha postaveno během uplynulých dvou let a sedm velbloudů divokých se do něj nastěhovalo loni v září.

Časně ráno jsme s dokumentaristou Davidem Brodou vyrazili do ohrady s velbloudy. Doprovázeli nás šéf projektu Adjá a pracovník chovného centra Cerennadmid (ten v tradičním mongolském klobouku, který už se v každodenním životě moc nevidí, a s dlouhou cigaretovou špičkou). Když jsme se po štěrkovitém, na kámen ztvrdlém povrchu společně blížili k ohradě, znovu jsem si uvědomil, v jak drsném prostředí divocí velbloudi žijí. Minimum vegetace, naprostý nedostatek vody a k tomu kolísání teplot v rozpětí od mínus čtyřiceti do plus čtyřiceti stupňů; od spalujícího mrazu po spalující horko.

V ohradě vystoupil Cerennadmid na dunu, rozhlédl se a ukázal, kterým směrem máme pokračovat. Popošli jsme – a velbloudy jsme spatřili právě v okamžiku, kdy na ně dopadly první sluneční paprsky. Byl to úchvatný pohled! Poušť, duny, naoranžovělé světlo a v něm se koupala jedinečná, vzácná zvířata!

Velbloudů divokých zbývá v Gobi jen několik set (proto i naše úsilí o vytvoření záložní populace) a od domácích velbloudů dvouhrbých se liší na první pohled. Člověk se až diví, jak se po tak dlouhou dobu mohly táhnout spory o tom, zda jde skutečně o svébytný druh, spory, které nakonec musely rozetnout až analýzy DNA. Divocí velbloudi jsou štíhlejší, řekněme dokonce vznosnější, i odlišně zbarvení než domácí velbloudi, ale především mají jiné hrby; menší, vztyčené a špičaté jako horské štíty.

První tři mláďata narozená letos na jaře v Toli bulag. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Opatrně jsme se ke skupince v ohradě přiblížili a konečně jsme uviděli i tři mláďata. Ano, tři z pěti samic zde v dubnu porodily velblouďátka! Držela se pohromadě, jedno, druhé, třetí… Cerennadmid dohlížel na samce, aby nás neohrozil, a tak jsme se k nim mohli ještě víc přiblížit. Roztomilost sama… A když se obrátila směrem k nám a zvědavě si nás prohlížela, díky svým vypouklým očím, výrazným ušiskům a nad čely naznačeným čupřinám připomínala trojici Hurvínků.

Portrét velbloudího mláděte. Přirovnání k Hurvínkovi se nejde ubránit… Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Byla to hlavně tato mláďata, která nás sem přivedla. Jejich místním chovatelům jsme přivezli podrobné pokyny a kolega Honza Marek se vynasnažil o předání svých zkušeností. S divokými zvířaty je potřeba pracovat přece jen jinak než s domácími… Následně jsme s Adjou řešili i možnosti vylepšení obou chovných center a další záležitosti.

Na to první ráno s velbloudími mláďaty však nikdy nezapomenu…

Letecký pohled na část chovného centra Toli bulag. Velbloudi sem byli přivezeni z již dlouhá léta fungujícího centra Dzachyn us. Foto: David Broda, Zoo Praha