Dvacetník paní Trubkové

Vysoce postavený manažer Zdeněk, kterého jsem si k dalšímu průzkumu štoly přizval, minulé úterý v podvečer na manažera ani v nejmenším nevypadal. Byl navlečený v zeleném terénním oblečení, na nohou měl holínky a na hlavě přílbu. V pravačce třímal detektor kovů Deus, připomínající díky loketní opěrce berlu, u pasu mu visel menší příruční detektor, brašna s nápisem Bounty Hunter a polní lopatka. Na uších měl sluchátka a mezi zuby svíral baterku. Vstoupili jsme do štoly.

Zdeněk je vášnivý detektorář. Detektor kovů u nás sice vlastní desetitisíce lidí, ale neúnavných a zasvěcených hledačů stop minulosti, kteří spolupracují s archeology a historiky podobně jako Zdeněk, je prý jenom pár set. Když jsem mu zavolal, že bych chtěl detektorem kovů prověřit štolu v zoo, uvítal novou příležitost. Stejně jako já byl však skeptický k tomu, že bychom mohli něco zajímavého najít. Ačkoli, kdo ví… Třeba mezi kamením nebo v bahně může ležet kus starého zapomenutého nářadí.

Už po pár metrech od vchodu začal detektor kovů pískat. Zdeněk několikrát přejel inkriminované místo, klekl si, tasil příruční detektor, jím si upřesnil polohu nálezu a postupně ho začal odkrývat. Nic zvláštního. Kus železa zatlučený do skály, možná z doby 2. světové války, kdy byl v přední části štoly protiletecký kryt.

Shodou okolností jen o chvilku dřív, cestou ke štole, jsem se Zdeňkem probíral svůj plán uvést její přední část do podoby, kterou měla za 2. světové války, a zpřístupnit návštěvníkům. Dosti přesnou představu o podobě zdejšího protileteckého krytu a dokonce i jeho vizualizaci již máme, a to díky vzpomínkám paní Johany Hůrkové. Ta mi o něm mj. napsala: „Kryt byl vybaven dřevěnými lavicemi a bednou s pískem. Dodnes nechápu, k čemu. Na území zoo v tu dobu trvale bydlelo asi 30 lidí, včetně 10 dětí ve věku od 2 do 15 let. Když rozhlas, který pravidelně vysílal hlášení o stavu vzdušného prostoru nad Prahou, vyhlásil, že se blíží nepřátelské bombardovací svazy, rozezněla se siréna na ploché střeše administrační budovy. Od léta 1944 až do konce války byly tyto nálety velice časté, ale protože lidé nečekali, že by Spojenci chtěli zničit taky Prahu, tak většina dospělých obyvatel zoo do krytu nechodila. Výjimkou byla paní Trubková, manželka krotitele Trubky, která bydlela v zoo v nádherné maringotce a zažila bombardování v Rakousku. Ta utíkala vždycky do krytu jako první a s ní i děti, pro které to byla náramná zábava. Kryt ve skále byl nejvíc využit ve dnech Pražského povstání, kdy se tam musely uchýlit ženy s dětmi, zatímco muži vykopali zbraně v zoo celou válku ukryté a šli bojovat na Trojský most.“

Ale zpět k našemu průzkumu. Postupovali jsme hlouběji do štoly a detektor začal brzo znovu pískat.

„To je krásně barevný signál!“ zaradoval se Zdeněk při pohledu na displej a začal odhrabovat hlínu a kamení. Průběžně si ověřoval, že je na správném místě. Pak signál zmizel a ozval se o kousek vedle, z hromádky odházené zeminy. Zdeněk si jí nabral plnou hrst a prověřil ji detektorem. Ano, to je ono! Rozdělil vzorek na dvě poloviny a hlušinu, na níž detektor nereagoval, odhodil. Po chvíli ze zbytku hlíny vyloupl minci.

„Protektorátní dvacetník!“ prohlásil, když ji na světle očistil. „Ty se razily ze zinku u firmy Vichr v Lysé nad Labem. U ní se předtím vyráběly konve a Němci tím, že jí zadali ražbu mincí, dávali najevo, jak mizerná je protektorátní měna.“

Asi nemůže být pochyb, že protektorátní dvacetník někdo vytrousil při budování krytu, anebo tehdy, když se v něm schovával. Že by paní Trubková?

Netrvalo snad ani pět minut a k dvacetníku přibyl protektorátní padesátník. Vzápětí následovala mince s říšskou orlicí. Jako by se někomu rozsypaly drobné. Postupně se z přední části krytu nashromáždilo deset mincí, vesměs z doby okupace. Zdeněk jen zářil a ve mně rostla naděje, že by se mu třeba mohlo podařit něco najít i ve spodní části štoly. A to by mohlo být ještě výrazně starší!

Začali jsme se spouštět do dolní části štoly. Smůla. Zastavila nás vodní hladina. Křišťálově čistá voda natekla do štoly po prudkém lijáku puklinkami ve skále. Tedy, snad příště…   Ale i kdyby mělo zůstat jen u „dvacetníku paní Trubkové“ a několika dalších mincí, pootevřel nám úterní průzkum skulinu, kterou jsme mohli na okamžik nahlédnout do dávno minulých časů.

Psáno pro Deníky VLP