Konec rozletu

Právě před těmi dvaceti lety vývoj technologií umožnil něco podobného podniknout. Z dnešního pohledu to ovšem byly muzeální kousky. Satelitní vysílače, jimiž byli čápi označeni, měly mnohem vyšší hmotnost a současně neskonale kratší výdrž než dnes. Data o poloze čápů nám v Praze stahovala přes modem kolegyně a během cesty Evropou jsme si pro ně volali z telefonních budek; teprve v Africe jsme začali běžně používati satelitní telefon, který měl ovšem velikost středního kufru. Souřadnice čápů jsem si zakresloval do papírových map a první velké GPS s dvouřádkovým displejem, které z výzbroje NATO doputovalo do České republiky, jsme používali víceméně doplňkově. Fotografovali jsme přístroji na kinofilm a natáčeli kamerami na pásky Hi8.

Tehdy jsme v Evropě ještě platili národními měnami, na hranicích si nechávali do pasů dávat razítka, v části Afriky jeli v konvojích, na Sahaře zapadali do písku a jednou dokonce čekali na odliv, abychom zvlášť nesjízdný úsek objeli po pláži. Na východě Senegalu jsme pak pobývali v přátelské muslimské vesničce, kde největším výdobytkem techniky bylo několik jízdních kol a jeden tranzistor.

Od té doby se svět změnil. Dnes by navzdory současným technickým možnostem i zcela jiné infrastruktuře ve většině Afriky nic podobného už podniknout nešlo. Z bezpečnostních důvodů.

Tyhle vzpomínky se mi vynořily ve chvílích, kdy jsem v noci na sobotu sledoval první hrůzné záběry z Paříže. Před dvaceti lety by nás nenapadlo, že se něco podobného může stát; byla to doba nadějí. Jenže svět se mezitím od základu změnil – a velice se obávám, že Paříž je teprve začátek.