Zvíře, které nemůžeme mít

Jeden z největších, ne-li vůbec největší zážitek z Austrálie: Ptakopysk, který čile rejdí mezi vodním rostlinstvem a svým „zobákem“ rozhrnuje oblázky na dně. Je to pohled do jiného světa.

Bylo by nádherné mít ptakopyska podivného u nás v zoo! Bohužel se však nachází na nedlouhém seznamu zvířat, která nemůžeme nikdy získat. Tento seznam přitom nezahrnuje druhy, jimž by bylo mimořádně obtížné poskytnout odpovídající podmínky nebo by byly výjimečně drahé (absentuje tak na něm dokonce i panda velká), nýbrž pouze zvířata, která je zkrátka nemožné pořídit. Ptakopysk je v něm zapsán proto, že Austrálie neumožňuje jeho vývoz mimo své území.

Ptakopysk se i dnes dotýká hranice naší představivosti a v době svého objevení pro západní svět – na sklonku 18. století – se představivosti obyčejných lidí i přírodovědců zcela vymykal. Jeho preparát zaslaný do Londýna byl dokonce považován za falzifikát poskládaný z částí více zvířat.

Podobně tomu bylo i s odhalením způsobu rozmnožování ptakopyska a dalších aspektů jeho života. Téměř sto let trvalo, než se prokázalo, že snáší vejce, z nichž se líhnou mláďata. Stejné spory se pak týkaly otázky, zda ptakopysčí samice svá mláďata kojí. Tu definitivně vyřešil až náš krajan Alois Topič (1852-1927), když jako první pozoroval sající mládě.

Životní příběh Aloise Topiče by si zasloužil filmové zpracování (knižní, z pera Jaromíra Johna, vyšlo již v roce 1946). Nechybí v něm velká láska, velké zvraty, ani velká dobrodružství. Ovšemže především dobrodružství poznání života ptakopysků, jejichž největším znalcem byl ve své době právě tento cestovatel, zahradník, obchodník a učitel v jedné osobě.

A tak si říkám, jestli se o získání ptakopyska časem přece jenom nepokusit. Vždyť kam jinam by ho mohla australská vláda poskytnout, než do země, jejíž rodák se tak významně podílel na jeho výzkumu!

 Miroslav Bobek, psáno pro deníky VLP