Výprava na dno Darwinova kráteru

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  23. 05. 2020


Příští sobotu otevřeme v Zoo Praha nově vybudovanou expozici, která je věnována Tasmánii a Austrálii. Když ji architekti navrhovali, nechali se inspirovat skutečností, že jsme pro ni vybrali místo pod svahem, na němž se tyčí umělecky ztvárněný meteorit. Zapátrali a zjistili, že na Tasmánii se nachází Darwinův kráter, který údajně vznikl dopadem vesmírného tělesa. Něco podobného se tvrdívalo také o české kotlině. Navíc se v okolí Darwinova kráteru nachází obdoba našich vltavínů, tzv. Darwinovo sklo. A tak se středobodem naší tasmánsko-australské expozice a sídlem jejích prominentních obyvatel – ďáblů medvědovitých – stal Darwinův kráter.

Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Když jsme o připravovaném Darwinově kráteru loni na jaře vyprávěli v Hobartu guvernérce Tasmánie, zjevně ji tato spojitost s Českou republikou zaujala. Zeptala se, jestli se do originálního, tasmánského, Darwinova kráteru vypravíme. Na to nešlo odpovědět záporně – a tak jsme s kolegou Jardou Šimkem na dva dny odjeli do západní části ostrova.

Ne že by nás nenapadlo se do Darwinova kráteru podívat ještě před návštěvou u paní guvernérky, ale váhali jsme. Když to shrnu, je hodně z ruky a cestu na jeho dno popsal jeden z  nemnoha předchozích návštěvníků přibližně těmito slovy: „Připravte se na jedovaté hady, pijavice, nekonečný déšť a zarostlou cestu plnou popadaných stromů a bahnitých rašelinišť.“

Pokud si škrtnete hady a déšť, vlastně ani nemusíte číst dál. Z hornického městečka Queenstownu, kde jako by se čas zastavil před celými desetiletími, jsme nejprve po asfaltkách a pak lesních cestách dojeli k zamčené závoře. Dál jsme museli pěšky. Brzo jsme došli k modré ceduli s bílým nápisem DARWIN CRATER. Ukazovala do neprostupného deštného lesa. Vyrazili jsme.

Přelézali a podlézali jsme kmeny a koruny padlých stromů, klouzali na kamenech a bořili se do bahna, ztráceli a znovu nalézali směr. Vlhký les byl plný mechů, kapradin – a pijavic. Když jsme si stále další a další pijavky odtrhávali, natahovaly se jako gumičky a zanechávaly nám na kůži krvácející ranky. Ale postupně jsme se blížili ke dnu kráteru. Když jsme od něj byli na dosah, Jarda našel… no… výkal. Vypadal jako od ďábla medvědovitého, což se později skutečně potvrdilo. Ano, i takový nález může v člověku vzbudit radost.

Po více než třech vyčerpávajících hodinách jsme konečně dosáhli dna toho ďábelského kráteru. Ďábelského v obou smyslech slova. Jen málokdy jsem zažil podobně silný pocit zadostiučinění!

A od příští soboty vás konečně mohu pozvat k návštěvě pražského Darwinova kráteru. Bude to neskonale jednodušší cesta a rozhodně si při ní nebudete muset odtrhávat pijavice. Zato uvidíte ďábly medvědovité. Pěkně tváří v tvář. Nemluvě samozřejmě o dalších 21 druzích australské fauny či o stromových kapradinách a jiné australské flóře. Určitě přijďte!

Výprava na dno Darwinova kráteru


Samice ďábla medvědovitého Aniseed. Foto: Oliver Le Que, Zoo Praha

Před více než čtyřmi lety jsme z Tasmánie dostali expoziční skupinu ďáblů medvědovitých. Jejich chov jsme zvládli a v dohledné době by mělo dojít na to, že z Tasmánie obdržíme chovnou skupinu s povolením k rozmnožování...

Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Minulý pátek jsem v novinách zveřejnil fotku gorilí samičky Mobi, jak „vyhlíží“ sourozence. Mínil jsem tím mládě, které měla Kijivu porodit každým dnem, ne-li okamžikem.




Přihlášení k newsletteru