Studna v Gobi

Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Sledoval jsem ve sněhu vyjeté koleje a po pár stech metrech uviděl pick-up, u kterého stáli čtyři rangeři a čerpali vodu. Udělalo mi to radost. Čerpali vodu z „naší“ studny.

Byla to nepředstavitelná anabáze, ji vybudovat... Během uplynulých třiadvaceti let proběhla v Tachin talu, kde se do přírody vracejí koně Převalského, celá řada pokusů o nalezení vody. Vždycky byly neúspěšné. Dokonce se tu třikrát vrtalo, a to údajně až do hloubky 120 metrů. Bez výsledku. S potížemi jsme tedy museli počítat – ale že to budou až takové nervy, to jsme nečekali.

Jenom telegraficky:

Hledáme vodu v Gobi, vzdušnou čarou 1300 km od Ulánbátaru.

První geofyzikální průzkum provedený mongolskými experty: bude nutné vrtat až do hloubky 190 metrů, a to dva kilometry od tachintalské základny a od aklimatizačních ohrad pro koně. I kdyby tam voda opravdu byla, říkáme si, kolik by stálo ji přivést potrubím uloženým nejméně tři metry hluboko až do míst, kde ji potřebujeme?

Názor přizvaných českých geologů: průzkum není dobře proveden, voda by měla být v mnohem menší hloubce a blíž základně. Odlétají do Mongolska a provádějí vlastní průzkum. Optimismus opadá. Skutečně bude nutné vrtat velmi hluboko, byť blíž základně. A kromě rizika, že se voda vůbec nenajde, hrozí také to, že bude mineralizovaná. Jinými slovy nepoužitelná.

Kvapem se blíží krutá mongolská zima a rovněž termín, do kterého je nutné vyčerpat významnou část finančních prostředků.

Začíná se vrtat. Dvacet metrů. Padesát. První voda je na osmdesáti metrech. Končí se na sto čtyřiceti metrech. Nastává napjaté čekání, jak bude pramen vydatný a zda půjde o kvalitní vodu.

Úspěch! Vody je dost a je vynikající! Náš mnohaletý sen se splnil, píší mongolští přátelé.

Když jsem po několika měsících stál v mrazivé Gobi u studny, ze které rangeři právě čerpali vodu, říkal jsem si, že snad ani není možné, kolik úsilí se za tou rourou trčící ze sněhu skrývá… Úsilí Hanky Geroldové a Ganbátara, kteří projekt za českou a mongolskou stranu vedli, i mnoha dalších lidí, z nichž je nutné jmenovat alespoň geofyzika Viktora Valtra.

Po návratu na základnu mi Ganbátar nalil čaj uvařený z „naší“ vody a trochu dojatě řekl, že vybudování téhle studny pro něj byla nejdůležitější práce jeho života. Ničím už ji nepřekoná. A v tom okamžiku jsem si naplno uvědomil, jak je skvělé mít svou studnu.