Mongolská zima

Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Moc dobře jsem mu rozuměl. Krutá zima označovaná jako dzud, která přišla v zimě 2009-10 a byla nejhorší za posledních padesát let, vedla v Gobi B ke ztrátě 89 koní Převalského. Skoro dvou třetin jejich celkového počtu v této oblasti. Po mnoha letech snažení o návrat posledního divokého koně do přírody to byla katastrofa ohromných rozměrů.

Zatímco nás Ganbátar vezl promrzlým západním Mongolskem do Gobi B, vyptával jsem se ho na tehdejší události. Vyprávěl mi o sněžení, které naplno propuklo o Vánocích a trvalo až do 8. ledna, a o mrazech, kdy teplota klesala i pod mínus čtyřicet stupňů. Vyprávěl, jak začala umírat nejprve hříbata, po nich kojící klisny a nakonec i dospělí silní jedinci. Koně Převalského hynuli v Gobi zimou i hladem. Bouře jim zanášely sníh do srsti, kde roztával a podchlazoval je. Potrava pro ně byla pod sněhem zcela nedostupná. Zapadali do zavátých prohlubní a ze zmrzlého sněhu se nemohli dostat ven… Ganbátar vyprávěl, jak se nekonečně dlouho snažil sehnat pro ně seno a zajistit dopravu. Když se mu to konečně podařilo, začal jeho souboj s dzudem. Velmi osobní souboj. Pět dnů a nocí se za volantem vojenského náklaďáku, na němž měl naloženo pět set balíků sena, probíjel ke svým koním. A dovezl jim je.

Devětaosmdesát padlých koní Převalského byla ohromná katastrofa – ale nebýt Ganbátara, byla by pravděpodobně ještě horší. Náprava trvala řadu let. Až v létě 2015 dosáhl - i naším přispěním - počet koní Převalského v Gobi B stejného počtu, jaký byl před dzudem.

Nyní jsme s Ganbátarem dojeli do Gobi B po stejné trase, kudy před lety vezl pět set balíků sena. Uvnitř chráněné oblasti jsme pak během jediného dne na třpytivém sněhu pozorovali čtyři harémy koní Převalského. V každém z nich byly i klisny, které jsme během našich leteckých transportů přivezli z Prahy. Vesměs už měly pěkně zakulacená břicha. Na jaře či v létě budou rodit hříbata.