Jandův akát

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  24. 09. 2016


Když ze své kanceláře vyjdu na terasu a podívám se směrem ke vchodu do zoo, mám výhled na mohutný starý strom. Nejkrásnější bývá na jaře, kdy růžově rozkvete. Přesto jsem k němu míval rozporný vztah. Je to trnovník akát – a s akáty jsme ve válečném stavu.

Zdroj: Archiv Zoo Praha Zdroj: Archiv Zoo Praha

Akát do Evropy nepatří, byť mnozí ho pokládají za domácí dřevinu. Kupříkladu Vlastimil Vondruška v jedné ze svých historických detektivek nechal Oldřicha z Chlumu projet pod akáty, i když v polovině 13. století se nic podobného rozhodně stát nemohlo a detektivka by se měla odehrávat buď o několik století později, anebo v Apalačských horách. V takovém případě by ovšem jejím hrdinou musel být indiánský náčelník.

První akátová semínka ze Severní Ameriky do Evropy přivezl až roku 1601 Francouz Jean Robin. Trnovník akát byl pěstován nejprve pro okrasu, ale postupně se začal stále výrazněji prosazovat i jako dřevina se značným hospodářským významem. V českých zemích bylo jeho vysazování doporučeno úřady poprvé roku 1767 a podobná doporučení se pak v různých obměnách opakovala bezmála po dvě stě let.

Zdálo se správné jim naslouchat. Odolná a rychle rostoucí dřevina poskytovala kvalitní dřevo, které se používalo například na výdřevy, sudy či na zuby do soukolí mlýnských stolic a používá se ostatně dodnes, včetně naší zoo, protože je mimořádně odolné vůči hnilobě. Krom toho byly vysazováním akátů zpevňovány náspy a strmé svahy. Tímto způsobem se akáty patrně dostaly i na část pozemků, kde posléze vznikla Zoo Praha.

Již ve 30. letech poradci zakladatele pražské zoo prof. Jiřího Jandy doporučovali je vykácet. Značně tak předběhli svou dobu, protože jako nebezpečná invazní dřevina začal být trnovník akát vnímán až po dalších desetiletích. Tento pohled dnes sdílí celá Evropa kromě Maďarů, ale ti si už od rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 stejně dělají, co chtějí.

Trnovník akát sice snadno roste, avšak zanechává za sebou spálenou zemi. Způsobuje ústup původních druhů bylin a keřů, a jak se ukázalo, s výjimkou bezu černého a vlaštovičníku většího má dokonce toxické účinky na okolní rostliny. Přitom každý pokus o jeho likvidaci je třeba si bedlivě rozmyslet. Po zásahu pilou začne zběsile zmlazovat a na místě jednoho stromu vyrazí celá houština akátů. A znovu a znovu a znovu. Pomoci může jen kombinace hrubé síly, herbicidů a trpělivosti. Vím, o čem mluvím, poněvadž akáty na skalním svahu v zoo likvidujeme už celá léta ve snaze obnovit původní skalní step a vinici. Občas si říkám, že bombardování Německa muselo Spojence vyjít levněji.

Proto jsem také z růžově kvetoucího starého akátu míval rozporné pocity. Nedávno jsem se však dozvěděl, že jde o skutečný unikát. Je to vůbec největší exemplář kultivaru Robinia ‘Pragense‘, který ve 20. letech vyšlechtil Josef Vik. Náš jedinečný „pražský“ akát u hlavního vchodu do zoo má proto generální pardon. Ostatně – jak jsem zjistil z předválečné fotografie – vysazen byl nedlouho před smrtí prof. Jandy, dokonce možná na jeho přímý pokyn.

Ve zkrácené verzi vyšlo v MF Dnes


Vyfotografovat hroznýška tatarského byla výzva: okamžitě mizel v písku. Foto Miroslav Bobek

Bájný olgoj chorchoj má připomínat střevo naplněné krví. Píše se o něm také jako o písečném červu. Obojí je ostatně obsaženo v jeho mongolském jménu: „olgoj“ znamená tlusté střevo a „chorchoj“ červa. Těmto...

Ovíječ skvrnitý. Foto Miroslav Bobek

Prý to celé vzniklo tak, že když Holanďané začali na Jávě s pěstováním kávovníku a vcelku pochopitelně nepřáli polnímu pychu, pražili si místní obyvatelé kávová zrnka, která prošla trávicím traktem ovíječů skvrnitých....




Přihlášení k newsletteru