Když jsem se o tomto incidentu zmínil na sociálních sítích, vzápětí jsem byl dotázán, co budeme dělat, aby se příště nic podobného už nemohlo stát.

Inu, zdvojíme poníkům ohradu a samozřejmě také budeme pokračovat v nahrazování tisů jinými dřevinami. Ani jedno ani druhé však nemusí být nic platné. Stejně jako se v pohádce o Šípkové Růžence nakonec našel trn, o nějž se píchla, ani my nemůžeme eliminovat všechna nebezpečí, která od zlovolných nebo prostě jen nebetyčně hloupých lidí našim zvířatům hrozí.

Když to nebudou tisové větvičky, může to být ledacos jiného. Třeba jablko s hřebíky, které někdo před léty hodil našim gorilám. Nebo halda pečiva, jehož vinou začátkem roku uhynuly dvě ovce quessantské v Zoo Děčín…

A nedělejme si iluze, že můžeme všechna zvířata a každý kout zoologické zahrady, která má v našem případě plochu přes šedesát hektarů a kterou projde přes milion lidí ročně, uhlídat nebo třeba i jen monitorovat kamerovými systémy. To by nedokázal ani Velký bratr.

Všechny tři zmíněné případy mají jeden společný prvek: Neukázněnost a bezohlednost. Ta ovšem nespočívá jen v otrávení poníka tisem, ohrožení goril hřebíky nebo v překrmení ovcí, ale v jakémkoli krmení zvířat (ovšem s výjimkou těch, kde je to dovoleno a kde je nabízeno adekvátní krmivo) a obecně v jakémkoli porušování pravidel. A s ním se sami - bez aktivní pomoci statisíců slušných a ohleduplných návštěvníků - vypořádat nedokážeme.

Což ostatně neplatí jenom v zoo, ale i v jiných oblastech života.

Psáno pro víkendové vydání MF Dnes