Čekání na první slůně

Následující den o jeho narození informoval velký zpravodajský server pod titulkem Další zázrak v pražské zoo. Ano, byl to zázrak. Ale nepřišel sám od sebe.

Shodou okolností si právě letos připomeneme osmdesát let ode dne, kdy Zoo Praha získala svého úplně prvního slona. Jak v červenci 1933 napsala Národní politika, „dodán byl 17. t. m. Je to roztomilý sloní chlapeček asi 15měsíční, 1.25 m vysoký, importovaný z Ceylonu. Návštěvníkům se představí již tuto neděli v prozatimní ohradě…“

Malý Baby tehdy nejen přišel do provizorní ohrady, ale v improvizovaném příbytku prožil i první zimu. Teprve na tu druhou se přestěhoval do vlastního pavilonku, který stával na místě, kde se dnes nachází expozice lemurů kata. Jenže jak Baby rostl, přestávala mu nevelká a levná stavba stačit. Dochovala se nám karikatura Ondřeje Sekory, která zachycuje Babyho prchajícího i s celým slonincem. V popředí této karikatury je nakreslená pokladnička, do níž se vybírá Babymu na nevěstu.  Že ovšem za těchto podmínek nemohlo být na rozmnožování slonů ani pomyšlení, je zřejmé. Baby se nakonec v Praze nedočkal ani té nevěsty. V roce 1951 byl odvezen nejdřív do Leningradu a odtud posléze do Kyjeva.

Traduje se, že hlavním důvodem Babyho odchodu byla jeho nezvladatelnost. V Živě z té doby se však dočteme, že Baby „v pěti minutách vyboural 3x5 m velikou, 45 cm silnou zeď, vedoucí do výběhu. Během urychlené provisorní opravy, zatím co byl uvázán na krátkém řetěze venku ve výběhu, bylo rozhodnuto, že bude vyměněn…“ Chyba tedy zjevně nebyla ani tak v Babym jako v konstrukci a stavu prvního pražského slonince.

Přesto trvalo dalších dvacet let, než byl začátkem 70. let postaven sloninec č. 2 neboli Pavilon velkých savců. Nemá valný smysl znovu podrobně rozebírat, že už v okamžiku otevření byl nevyhovující. A ani v něm se za čtyři desítky let provozu nenarodilo slůně. Závěr jeho fungování pak byl spojen s jen zdánlivě úsměvnými historkami jako například o příchodu sloního samce Mekonga. Ten za přítomnosti německých chovatelů a médií našel ve zdivu pavilonu dutinu s vyteklým hydraulickým olejem a před mezinárodním publikem se jím s gustem osprchoval.

První pražské slůně přišlo na svět až nyní v novém, pro veřejnost dosud neotevřeném Údolí slonů. Jeho matkou je Donna, která až do loňského jara žila v Rotterdamu, byť formálně patří Zoo Ústí nad Labem. Paradoxně tato zoologická zahrada mezi mnoha zájemci o Donnu vůbec nefigurovala, a to kvůli svému zastaralému sloninci. Jak už loni informovala média, ústečtí sloni „v zoo zestárnou, dožijí a ústecký chov tak skončí, protože koordinátor Evropského chovného programu umístění dalších slonů v Ústí nepovolí“.

Náš nový sloninec nazvaný Údolí slonů je tvořen účelovou budovou se stájemi a rozlehlými expozičními výběhy. Vyžádal si vysoké investice, jako ostatně každá stavba tohoto druhu. Vděčíme za něj hlavnímu městu a rovněž třiceti tisícům dárců, kteří na něj přispěli celkem padesáti miliony korun. Bez této podpory a bez nového slonince bychom ze Srí Lanky nikdy nezískali mladé slonice Tamaru a Janitu, z Rotterdamu by právě k nám nepřišly Donna s Tonyou a především – nemohli bychom se radovat z našeho prvního slůněte.