Bronz, kámen, železo

Nejvýraznější stopu zanechal v zoologické zahradě sochař Vincenc Vingler (1911 – 1981). Kůň Převalského (1965 – 1966) u horní stanice lanovky, Pelikáni (1950) u Vzdělávacího centra i Kozel (1958) pod skalním masívem, ve všech případech mohutné bronzové sochy, jsou jeho díly. Další jeho bronz vytvořený pro Zoo Praha, Jeřábi (1960 – 1964), se už dávno ztratil poté, co odešel do opravy, a rovněž bronzový Babuin záhadně zmizel někdy před deseti lety (budu se muset pamětníků vyptat, kdy a jak; povodeň jistě mohla odnést spoustu důležitých dokumentů, ale bronzovou sochu?!).

Vingler, jehož pozoruhodná výstava je nyní k vidění v Trojském zámku, svou tvorbu téměř bezvýhradně zasvětil motivům zvířat a výše uvedená díla vytvořil přímo pro zoologickou zahradu. U ostatních tvůrců tomu bylo jinak.
Kupříkladu Jiří Kryštůfek (nar. 1932) se zaměřoval na dívčí postavy a i jeho samojediná socha chlapce působí zženštile. Od dívek jen občas vybočil k přírodním motivům. Mezi ně patří kamenný Kanec (1956) umístěný v zadní části zoo.

Miloslav Chlupáč (1920 – 2008) naproti tomu v roce 1970 vysochal své Tři postavy pro tehdejší Leninovu, dnes Evropskou třídu. Z politických důvodů však upadl v nemilost – a nakonec mohl být rád, když jeho dílo našlo v roce 1984 azyl v pražské zoo. Ze zcela jiných důvodů, ale rovněž spletitými cestami doputoval do zoo i jeden ze dvou originálů třetinového modelu Radegasta (1930) od Albína Poláška (1879 – 1965).

Autor gigantických železných Mravenců, kteří už čtyři desítky let vzbuzují obdiv, údiv i strach dětí a nostalgické vzpomínky dospělých, je na rozdíl od předchozích velkých jmen již zapomenut; své dílo ostatně nejspíš ani nevnímal jako umění a dodnes je tak nevidí ani kunsthistorici. Přesto nemohu Mravence, kteří jsou nyní umístěni v zatáčce nad hlavním vchodem, pominout – k Zoo Praha pro mnohé z nás neodmyslitelně patří. Vyrobil je prý kovář od kolotočářů usídlených v Dolních Chabrech. Tedy jejich předobraz. Od počátku 70. let byli tito železní mravenci mnohokrát opravováni a upravováni, pak počátkem 80. let ještě dva přibyli. Ty už vytvářel sochař (každého z nich údajně za honorář, za který mohl pořídit auto), ale z nich jeden neodolal zubu času i počasí a do dnešních dnů se nedochoval…

Ano, tahle neživá zoo, které jsem představil jen zlomek, také stojí za prohlídku. A co teprve až u ní budou popisky!

Psáno pro deníky VLP