Pohledem ředitele

„Doma jíme bushmeat docela často,“ řekla o mase divokých zvířat jedenáctiletá Rose Mandeng, „maminka vaří obvykle luskouna nebo dikobraza.“

V neděli 29. srpna 1954 dorazil na nádraží v Bubnech vagón s bednou o rozměrech 2,2 x 1,2 x 2,4 metru. Se skloněným krkem v ní stála dvouletá samice žirafy masajské. Měla za sebou anabázi, která začala jejím odchytem v Keni, pokračovala plavbou po moři a půlroční karanténou v Hamburku a vyvrcholila cestou...

Spolu s novoročním přáním mi od ředitele pražské záchranky dr. Schwarze přišlo i zamyšlení nad tím, jak nás počítače – a vůbec informační technologie – okrádají o čas, zejména o čas na udržování mezilidských vztahů.

„Jsou velcí asi jako desetileté dítě, pane, a skoro černí. Plovou ve vodě a na dně chodí po dvou. Po dvou, sáhib, jako vy nebo já, ale přitom kývají tělem, tak tak, pořád tak tak… Ano, pane, mají také ruce, jako lidé; ne, nemají žádné drápy, spíš je to jako dětské ruce. Ne, sáhib, nemají rohy...

Tygr. Jelen. Slon. A s nimi další zvířata či lidské postavy, květiny i stromy, pestré ornamenty. A samozřejmě nadpřirozené bytosti, podivné chiméry složené dílem ze zvířat, dílem z lidí.

  Se Zoo Praha jsou spojeny životy dvou filmových hvězd. Jedné známé a druhé zapomenuté.

V zoo se pořád něco děje, sezóna nesezóna. Například se zrovna chystáme, že u nás bude nakrátko deponován jeden invazivní druh. Velmi agresivní invazivní druh.

Tohle se narodilo v pražské zoo! Poznáte, co je to za podivného tvora?
Cesta do pravěku: Vzácné ptačí mládě už má půl kila
Bajaja by se ho bál!
Nesmějte se mu, bude z něj krasavec
Zoo Praha ukázala mládě vzácného papouška. Vypadá bizarně
Netvor? Kdepak, papoušek

Kolegyně v Informačním centru u vchodu do zoo to nejprve považovala za vtip. Oba policisté však trvali na svém: „Kde máte tu munici?“