K málokterému domácímu zvířeti se pojí tolik předsudků a nepochopení jako právě k praseti. Ve skutečnosti jde o nesmírně inteligentní, citlivé a čistotné zvíře. Na rozdíl od svého divokého předka mají domácí prasata obvykle téměř holou kůži porostlou jen řídkými štětinami, zakroucený ocas a válcovité tělo. Nejrozšířenější barvou je bílá (růžová) a černá, prasata ale mohou být také hnědá, rezavá, strakatá či kropenatá.

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Zajímavosti

Předkem prasat domácích je prase divoké (Sus scrofa). Domestikace proběhla podle současných poznatků zhruba před 8 000 až 9 000 lety, a to nezávisle na sobě na dvou různých místech: v údolí řeky Tigris na Blízkém východě (v tehdejší Mezopotámii) a v jižní Číně, kolem dolního toku řeky Jang-c‘-ťiang. Dnes rozlišujeme více než 600 plemen prasat domácích. Liší se od sebe hlavně podle toho, pro jaký účel jsou chována – zda pro sádlo, nebo pro maso (říká se mu vepřové, podle vepřů, tedy vykastrovaných prasečích samců). Existují také prasata chovaná výhradně jako domácí společníci nebo taková, jejichž vynikajícího čichu lidé využívají k hledání pod zemí rostoucích a velice drahých hub – lanýžů. Takové způsoby uplatnění prasat jsou však spíše okrajové. V Asii byla prasata tradičně chována v chlívku nebo na dvorcích a lidé je krmili především zbytky. V Evropě ale dlouho převládal pastevní systém chovu: stáda prasat byla držena ve venkovních ohradách s přístřeškem, nebo se dokonce pohybovala zcela volně, jen v doprovodu pasáčka, a potravu si obstarávala sama. Teprve od 18. století začal i v Evropě převládat chov v chlévech. Ty byly obvykle malé a tmavé, špatně větrané a lidé se s jejich čištěním příliš nenamáhali. Právě z těchto dob také pocházejí předsudky o prasečí špinavosti. Ve skutečnosti jsou však prasata velice čistotná zvířata, a pokud mají možnost, oddělují místo odpočinku od místa, kde vykonávají potřebu. Typické válení v blátě pak není projevem nečistotnosti, ale způsobem, jakým se prasata ochlazují (neumějí se totiž potit), pečují o svou kůži a chrání se před vnějšími parazity, bodavým hmyzem a slunečním úpalem. Prasata jsou vysoce sociální a inteligentní zvířata a vzájemně se dorozumívají širokou paletou zvuků, zahrnujících chrochtání, kvičení, kvíkání i funění. V přirozených podmínkách žijí v menších skupinách tvořených příbuznými samicemi a jejich různě starými mláďaty, zatímco dospělí samci (kanci) žijí většinou samotářsky nebo ve skupinách s jinými samci a k samicím se připojují jen v době rozmnožování. Velkou část dne tráví prasata vyhledáváním potravy, při němž pomocí silného rypáku ryjí v půdě a s využitím vynikajícího čichu – mnohem lepšího, než je ten lidský – pátrají po koříncích, hlízách, bezobratlých živočiších i drobných obratlovcích. Prasata jsou velmi plodná. Samice – říká se jim prasnice, případně svině – mívají i více než 10 mláďat v jednom vrhu a obvykle dva vrhy ročně, přičemž poprvé se rozmnožují už když jim je zhruba tři čtvrtě roku. Selata (někdy se také setkáme s označením podsvinčata – to proto, že se zdržují pod matkou neboli pod sviní) jsou při narození maličká, ale velmi rychle rostou a ve velkochovech bývají už po měsíci odstavena, i když přirozený čas odstavu je spíše ve dvou až čtyřech měsících. Protože mají selata po narození jen nedokonalou termoregulaci, je potřeba udržovat v chovu teplo například s pomocí infrazářičů. Matka staví mláďatům jednoduché hnízdo a kojí je vleže na boku, přičemž každé sele má svůj vlastní struk – dá se tedy říct, že při kojení panuje pevně daný „zasedací pořádek“. V některých zemích je konzumace vepřového masa kulturní a náboženské tabu. Muslimové a židé například považují prasata za nečistá a jejich maso nejedí; o to víc je v muslimských zemích rozšířený chov ovcí a koz. Důvodem je pravděpodobně to, že konzumací nedostatečně tepelně upraveného vepřového masa se může člověk nakazit nebezpečným a potenciálně smrtícím vnitřním parazitem, svalovcem stočeným. V oblastech, kde byl výskyt vlasovce obzvláště velkým problémem, tak lidé vyloučili vepřové maso ze svého jídelníčku.

Chov v Zoo Praha

Od roku 2005 jsou prasata domácí součástí expozice v Dětské zoo. Již v 70. a 80. letech byla chována a vystavována prasata vietnamská, ale přesné záznamy se nedochovaly.

V současnosti spatříte v Dětské zoo české národní plemeno s charakteristickým strakatým zbarvením, prase přeštické černostrakaté, jehož hmotnost se v dospělosti blíží až ke 300 kg. V Česku je chráněno jako genetický zdroj a v Přešticích má dokonce pomník. Právě z jeho masa se kdysi vyráběla původní pražská šunka. Dnes je maso přeštíků vyhledáváno labužníky, kteří oceňují jeho větší podíl tuku a s tím související vyšší šťavnatost a výraznou chuť.