Kur domácí je nejen nejrozšířenějším druhem domácího ptáka, ale i nejběžnějším domácím zvířetem vůbec. Typický je pro něj silný ostrý zobák, běháky přizpůsobené hrabání a krátká křídla, která umožňují jen omezený let. Samci, zvaní kohouti, bývají nápadněji zbarvení, na nohou mají ostruhy, které používají při boji s protivníky, hlavu jim zdobí výraznější hřebínek a ocasní pera jsou u nich obvykle srpovitě protažená.

Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Zajímavosti

Kur domácí (nejčastěji nazývaný jednoduše „slepice“, i když toto označení patří správně pouze samicím) je nejpočetnějším hospodářským zvířetem na světě. Celkový počet se odhaduje na více než 30 miliard jedinců a každý den jich je 200 milionů poraženo pro maso. K jejich obrovskému rozšíření přispívá nenáročnost chovu – zaberou jen málo místa a krmit se mohou zčásti i kuchyňskými zbytky (natě, slupky apod.). Alespoň pár slepic proto uživí i chudí lidé. Slepičí vejce a kuřecí maso tak tvoří důležitou součást jídelníčku lidí po celém světě. K domestikaci kura domácího došlo pravděpodobně před nejméně 8 000 lety v jižní nebo jihovýchodní Asii. Zpočátku byl zřejmě chován spíše z kulturních a náboženských důvodů, teprve později začalo převládat jeho využití pro maso a vejce. Hlavním předkem dnešních slepic je kur bankivský (Gallus gallus), do jejich historie se ale zřejmě zapojily i jiné druhy kurů.Lidé vyšlechtili stovky plemen slepic – podle některých údajů jich je více než 1 600. Najdeme mezi nimi plemena trpasličí (např. liliputky) i obří (např. brahmánky), plemena chovaná pro vejce (tzv. nosná plemena), pro maso, pro kohoutí zápasy i čistě pro okrasu. Mezi posledně jmenovaná patří kupříkladu fénixka s extrémně dlouhými ocasními pery kohoutů nebo hedvábnička s tak zvláštní strukturou peří, že připomíná nadýchanou chlupatou kuličku. Slepice jsou společenští ptáci. Přirozený je pro ně život v menších skupinách, kde panuje přísná hierarchie, tzv. klovací pořádek. Ten určuje, kdo bude mít u společného zdroje potravy přednost. Hejno tvoří obvykle jeden dominantní kohout, případně i několik podřízených kohoutů, a harém slepic. Kohout své slepice i území bedlivě střeží a při jejich obraně se někdy neváhá postavit ani mnohem větším protivníkům. K charakteristickým projevům kohoutů patří kokrhání, které neslouží k ohlašování rána, ale především k vymezování teritoria a upevňování postavení v hejnu. Kur domácí je typický hrabavý pták. Většinu dne tráví na zemi, kde hrabe v půdě nebo rozhrabává listí a jinou vegetaci a hledá potravu. Živí se nejen zrním, bobulemi, trávou, lístky, kořínky a dalšími částmi rostlin, ale také bezobratlými, od brouků přes housenky, žížaly a různé larvy až po pavouky a klíšťata, a dokonce i menšími obratlovci, jako jsou myši. Kromě hrabání je dalším nápadným projevem slepic popelení, při kterém si poprašují peří suchou hlínou, pískem nebo jemným prachem, aby si je vyčistily a zbavily se vnějších parazitů. Létat sice většina slepic dokáže, ale jen na krátké vzdálenosti – například aby vyletěly na vyvýšený hřad, kde tráví noc. Dospělé slepice, které snášejí vejce, se nazývají nosnice. Vejce snášejí i tehdy, když žijí bez kohouta – taková vejce jsou však neoplozená a kuřata se z nich vylíhnout nemohou. Snáška probíhá denně nebo obden téměř po celý rok. Jen v zimě, kdy jsou dny kratší, se intervaly mezi jednotlivými snesenými vejci prodlužují. Na jaře se u některých slepic začnou projevovat rodičovské pudy. Tehdy začnou kvokat – říká se jim proto kvočny. Zasednou na vejce a po dobu asi tří týdnů je zahřívají, dokud se z nich nevylíhnou kuřata. Ta jsou od počátku poměrně samostatná, kvočna je ale zahřívá, chrání a učí je hledat potravu.

Chov v Zoo Praha

Různá plemena slepic si můžete prohlédnout v Dětské zoo. Aktuálně zde chováme brahmánky a zdrobnělé velsumky.

Brahmánka je impozantní slepice. Její původ je velmi starý a sahá do oblasti kolem asijské řeky Brahmaputry, současnou podobu však brahmánky získaly šlechtěním v 19. a 20. století v USA. Řadí se k největším plemenům kura domácího – mohou dosahovat výšky až 76 cm a hmotnosti i přes 5 kg. Chovají se jak pro maso, tak pro vejce – a koneckonců i pro svůj působivý vzhled, kterým zaujaly už britskou královnu Viktorii. Brahmánky mají krotkou, přátelskou a klidnou povahu a kromě mohutného těla jsou typické bohatým opeřením běháků (takzvanými rousy) a drobným, hráškovitým hřebínkem. Nejčastěji chovaným barevným rázem je brahmánka bílá kolumbijská, existuje ale celá řada dalších, např. žlutá kolumbijská, stříbrně koroptví vlnitá, modrá, černá či krahujcová. Kromě velké formy existuje i forma zdrobnělá.

Velsumka byla vyšlechtěna ve 20. století v Nizozemsku a nese jméno vesničky Welsum, odkud pochází. Patří mezi nosná plemena – snáší velká tmavá vejce s jemným kropením, kterých bývá i více než 200 za rok. Je otužilá, dobře snáší i velké mrazy a má mírnou povahu. Základním barevným rázem velsumek je rezavě koroptví, v Česku se ale chovají také modré rezavě koroptví, rezavě oranžové, modré rezavě oranžové a stříbrně koroptví stříbroprsé. V zoo uvidíte zdrobnělou formu, vyšlechtěnou v Německu, jejíž hmotnost nepřesahuje 1,4 kg, zatímco velké velsumky běžně váží 2,4–3,9 kg.