Jsme u cíle
17. 06. 2011
„Počasí nám po celou dobu přálo. To je znamení, že zdejší krajina chce převaláky z Prahy přijmout,“ prohlásila mongolská zooložka Byamba Munkhtuya, která absolvovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze a již řadu let pracuje na reintrodukčním projektu v Khomiin Talu. „Mongolové tomu prostě věří!“

Vypuštění v Khomiin Talu, foto (c) Jana Ptačinská Jirátová
Po sedmnáctihodinovém letu z Prahy a dvaadvaceti hodinách cesty autem z Khovdu do rezervace Khomiin Tal byly transportní boxy s převaláky složené v karanténní ohradě, kolem které se shromáždilo početné mongolské obecenstvo. Napětí z našeho týmu, který jel s koňmi už z Dolního Dobřejova, však ještě neopadalo.
„Koně nám od okamžiku, kdy jsme je vyložili z letadla, už nepatří, ale transport pro nás skončí až v okamžiku, kdy převaláci vyběhnou z beden,“ připomněl ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek.
Hodina „H“ nastala ve čtvrtek dopoledne v 10 hodin pražského času. Otevření boxů předcházela slavnostní ceremonie ve formě přípitku kozím mlékem. To paní Munkhtuya podala – jak je v Mongolsku zvykem – na modré látce zvané hatak Miroslavu Bobkovi a Claudii Feh, která vede reintrodukci koní v Khomiin Talu. Události se spolu s místními obyvateli účastnili i vysocí úředníci a samozřejmě média. Poslední transport koní do Khomin Talu se uskutečnil v roce 2005 a zdejší populace koní dlouhodobě stagnovala. Koně z Prahy se proto staly doslova celebritami, které po mnoha letech mohou dát novou naději divokým koní v Khomiin Talu a tím do značné míry i v celém Mongolsku.
Jako první vypustil z boxu pětiletou klisnu Kordulu, která se narodila v pražské zoo, Miroslav Bobek. Hned za ní vyběhla stejně stará košická klisna jménem Cassovia. Jedinému transportovanému hřebci Matyášovi otevřel šubr Evžen Kůs, vedoucí mezinárodní plemenné knihy koní Převalského. Jako poslední se do nového výběhu podívala Matyášova starší sestra Lima. Jeden po druhém vybíhali naši převaláci na půdu, kterou obývali jejich předkové…
Nejnáročnější a nejdelší transport koní Převalského v novodobé historii skončil stoprocentním úspěchem! A vidět všechny čtyři koně pobíhat po vyprahlé stepi, sledovat je, jak zvědavě očichávají každý kout svého nového domova a hlavně jak se jen pár minut po vypuštění začínají klidně krmit mongolskou trávou a senem, je jen těžko popsatelný pocit… Už po chvíli se zdálo jako by sem patřili odjakživa.
„Ponechme jim teď klid,“ říkáme si a odjíždíme na nedalekou základnu. Simon Poullilion, jeden z místních rangerů, cestou přítomným českým novinářům objasňuje další postup: „Nyní koně čeká několik měsíců, během kterých si budou zvykat na mongolské klima. Přes ohradu se budou postupně stýkat s dalšími 24 členy stáda, žijícího v rezervaci Khomiin Tal.“
V tu chvíli jsme ještě netušili, že okamžik prvního setkání se podaří pozorovat právě doprovodnému týmu novinářů a dokumentaristů. Ti pod vlivem emocí z transportu a vypouštění vyrazili k ohradě i večer.
„Nádherné světlo zapadajícího slunce osvětlovalo barvami hrající panoramata okolních hor. Na jednom z úpatí se náhle objevil převalák. A za ním druhý a třetí! Zhruba dvacítka koní přicházela k ohradě s našimi koni,“ vyprávěli po návratu na základnu.
Koně se postupně přibližovali až na vzdálenost jednoho metru. Všichni se intenzivně očichávali. Mezi hřebci už stál jen elektrický ohradník. Matyáš kopl první, hřebec z volně žijícího stáda útok odvrátil. Poté se skupiny rozdělily.
Nadšený byl i Simon: „Je to skvělý výsledek, boj nebyl nikterak velký a koně neporušili ohradu. Dá se říci, že to bylo to nejlepší seznámení, jaké jsme si mohli přát. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet v následujících dnech…“
Nevím, zda je to pod vlivem již týdenního pobytu v Mongolsku nebo intenzivními prožitky, ale pevně věřím, že zdejší divocí koně mezi sebe naše převaláky skvěle přijmou. Že je budou chtít stejně, jako zdejší krajina.
Jana Ptačinská Jirátová, Zoo Praha