Ta nejdelší cesta

Brodění řeky cestou do rezervace, foto © Miroslav Bobek

Když se teď, s odstupem několika hodin, dívám na průběh celé akce, říkám si, že země i nebe se nejspíš spojily, aby pomohly nám - a zejména čtyřem našim převalákům. Procedury na letišti, které nakonec trvaly asi o hodinu déle, než by (snad) musely, nám totiž umožnily vyložit koně z letadla až v době, kdy odpolední parno pozvolna polevovalo, a na cestu jsme se vydávali, když už bylo příjemné chladno.

Ale jak jsme vyjížděli! Kolona devíti aut, sebraných po celém Khovdu, mě přiváděla k zoufalství. Ještě ve městě jednomu z aut vysadil motor a nějaké dva kilometry za ním přišla první  prasklá pneumatika. Až po mnoha hodinách jsem začínal pozvolna a nerad chápat, že Mongolové mají svůj styl. Ruské UAZy různých typů zkrátka průběžně opravují a není důvod se nad tím vzrušovat.

Nejspíš se už nikdy nedoberu, k čemu všechna ta vozidla byla a kdo všechno v nich seděl. Podstatné je, že koně byli po dvou na malých nákladních UAZech a na třetím se vezla voda, seno a také spousta nářadí a materiálu pro případ, že by koně cestu špatně snášeli a bylo by nezbytné je vypustit z beden.

Už během první zastávky, vyvolané první prasklou pneumatikou, si však převaláci s chutí brali mrkev i seno (svá první sousta originální mongolské potravy!) a působili dojmem, že jsou v naprostém klidu.

Vydrželo jim to i po mnoho a mnoho dalších hodin, které mi splynuly ve sled pomalé jízdy kolejemi vyjetými v polopoušti, zastávek na kontrolu, nakrmení a napojení koní i na opravy aut a chlazení vařících motorů. Jeli jsme celou noc, kterou zchlazoval mírný déšť, a stále víc jsme začínali věřit svému snu – že naše převaláky dovezeme živé a v pořádku až do Khomiin Talu.

Dokonce se chvílemi zdálo, že většina lidského doprovodu je mnohem unavenější a stresovanější než oni… Koně se ukázali jako silné povahy, kterým navíc pomohly medikamenty i pravidelné uklidňování Romanem Vodičkou a Honzou Markem. Nic z toho by však nebylo nic platné, kdyby mongolští řidiči ve složitém terénu nejeli nesmírně opatrně a citlivě a kdyby se nejhoršímu skalnatému úseku nepodařilo vyhnout díky tomu, že se vozidla s koňmi přetáhl přistavený ZIL přes řeku na laně. Dokonalá francouzsko-mongolská organizace! A to, prosím, bez špetky ironie.

I přes rostoucí optimismus v nás zůstával respekt před posledním, písčitým úsekem cesty. Nakonec se ale také ten podařilo bez větších problémů překonat a nekonečnou cestu z Khovdu do Khomiin Talu jsme měli všichni společně za sebou. Necelých tři sta kilometrů jsme jeli dvaadvacet hodin…

Šestnáctého června v deset hodin pražského času dopoledne – sedmačtyřicet hodin od odjezdu z Dolního Dobřejova -  byly bedny vyložené v připraveném karanténním výběhu v Khomiin Talu a chystali jsme se je otevřít. Nikdo už ani v nejmenším nepochyboval, že koně uvnitř jsou v naprostém pořádku a že za pár okamžiků se rozběhnou po svém novém domově…

Kdybych v tu chvíli měl aspoň pár okamžiků na to, abych si to všechno v hlavě rychle promítl, měl bych jistojistě slzy v očích.