Ta nejdelší cesta

Návrat divokých koní 2011

16. 06. 2011


Na už tak rozpálené letištní ploše mě ovanul ještě žhavý vzduch od pravého motoru našeho letadla. Běžel jenom proto, aby poháněl klimatizaci na palubě a Matyáš, Kordula, Lima a Cassovia měli uvnitř chladno. Už víc než hodinu jsme vyřizovali proclení našeho vybavení a také se s našimi francouzskými a mongolskými kolegy dohadovali, jestli se mají převaláci v boxech vézt na náklaďácích hlavami dopředu nebo dozadu. Nikoho od nás totiž nenapadlo, že by mohli jet jinak, než hlavami dozadu (to aby při brzdění narazili do bedny zadkem), a od nich si zas nikdo nedokázal představit, že by to mohlo být naopak. A přestože v okamžiku, kdy byli koně vyloženi z letadla, už nám nepatřili, prosadili jsme svou – což se posléze ukázalo jako šťastné rozhodnutí.

Brodění řeky cestou do rezervace, foto © Miroslav Bobek Brodění řeky cestou do rezervace, foto © Miroslav Bobek

Když se teď, s odstupem několika hodin, dívám na průběh celé akce, říkám si, že země i nebe se nejspíš spojily, aby pomohly nám - a zejména čtyřem našim převalákům. Procedury na letišti, které nakonec trvaly asi o hodinu déle, než by (snad) musely, nám totiž umožnily vyložit koně z letadla až v době, kdy odpolední parno pozvolna polevovalo, a na cestu jsme se vydávali, když už bylo příjemné chladno.

Ale jak jsme vyjížděli! Kolona devíti aut, sebraných po celém Khovdu, mě přiváděla k zoufalství. Ještě ve městě jednomu z aut vysadil motor a nějaké dva kilometry za ním přišla první  prasklá pneumatika. Až po mnoha hodinách jsem začínal pozvolna a nerad chápat, že Mongolové mají svůj styl. Ruské UAZy různých typů zkrátka průběžně opravují a není důvod se nad tím vzrušovat.

Nejspíš se už nikdy nedoberu, k čemu všechna ta vozidla byla a kdo všechno v nich seděl. Podstatné je, že koně byli po dvou na malých nákladních UAZech a na třetím se vezla voda, seno a také spousta nářadí a materiálu pro případ, že by koně cestu špatně snášeli a bylo by nezbytné je vypustit z beden.

Už během první zastávky, vyvolané první prasklou pneumatikou, si však převaláci s chutí brali mrkev i seno (svá první sousta originální mongolské potravy!) a působili dojmem, že jsou v naprostém klidu.

Vydrželo jim to i po mnoho a mnoho dalších hodin, které mi splynuly ve sled pomalé jízdy kolejemi vyjetými v polopoušti, zastávek na kontrolu, nakrmení a napojení koní i na opravy aut a chlazení vařících motorů. Jeli jsme celou noc, kterou zchlazoval mírný déšť, a stále víc jsme začínali věřit svému snu – že naše převaláky dovezeme živé a v pořádku až do Khomiin Talu.

Dokonce se chvílemi zdálo, že většina lidského doprovodu je mnohem unavenější a stresovanější než oni… Koně se ukázali jako silné povahy, kterým navíc pomohly medikamenty i pravidelné uklidňování Romanem Vodičkou a Honzou Markem. Nic z toho by však nebylo nic platné, kdyby mongolští řidiči ve složitém terénu nejeli nesmírně opatrně a citlivě a kdyby se nejhoršímu skalnatému úseku nepodařilo vyhnout díky tomu, že se vozidla s koňmi přetáhl přistavený ZIL přes řeku na laně. Dokonalá francouzsko-mongolská organizace! A to, prosím, bez špetky ironie.

I přes rostoucí optimismus v nás zůstával respekt před posledním, písčitým úsekem cesty. Nakonec se ale také ten podařilo bez větších problémů překonat a nekonečnou cestu z Khovdu do Khomiin Talu jsme měli všichni společně za sebou. Necelých tři sta kilometrů jsme jeli dvaadvacet hodin…

Šestnáctého června v deset hodin pražského času dopoledne – sedmačtyřicet hodin od odjezdu z Dolního Dobřejova -  byly bedny vyložené v připraveném karanténním výběhu v Khomiin Talu a chystali jsme se je otevřít. Nikdo už ani v nejmenším nepochyboval, že koně uvnitř jsou v naprostém pořádku a že za pár okamžiků se rozběhnou po svém novém domově…

Kdybych v tu chvíli měl aspoň pár okamžiků na to, abych si to všechno v hlavě rychle promítl, měl bych jistojistě slzy v očích.

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha

Přihlášení k newsletteru