Za první týden tohoto honu na ibisy jsme přijali osm set telefonátů a dalších zpráv o poloze našich uprchlíků. Dostávalo se nám však i dalších způsobů pomoci. Lidé našim pracovníkům umožňovali vstup na nejnemožnější místa, anebo je pouštěli do svých bytů, kde na parapetech či na balkonech posedávali uprchlí ibisové. Bylo až dojemné, když jedna stará paní seděla desítky minut potmě a neodvažovala se pohnout, aby snad ibise usazeného na okně před příjezdem našeho odchytového týmu nevyplašila.

Za první týden se díky tomu všemu vrátilo do zoo patnáct ibisů. To bylo úžasné – ale tři se stále potulovali po Praze i v jejím okolí. A ve druhém týdnu začala naše operace #ibisdozoo pochopitelně trochu ztrácet dech. Podpora veřejnosti trvala, ale zbývající tři práci byli ve srovnání s předchozími zdaleka „nejrozlétanější“ a nejopatrnější. Přesto byl náš kurátor Antonín Vaidl přesvědčen, že se také je povede dříve nebo později odchytit. Skutečně, devátý den se v areálu podolské porodnice podařilo odchytit „bronzového medailistu“.

Zbývali dva ibisové, z nichž jeden se pohyboval kolem Džbánu a druhý ponejvíce na Zličíně. Když jsem položil anketní otázku, zda chytíme oba, jednoho anebo žádného z nich, 79 % respondentů očekávalo, že oba, a jenom 2 %, že ani jednoho. Až mě zamrazilo.

Následovaly však dva neúspěšné dny. Poté jsme začali povolávat zálohy. V sobotu – v pořadí dvanáctý den - se na odchyt uprchlíka, který se zdržoval u Džbánu, sjeli mj. někdejší dlouholetý kurátor ptáků Zoo Praha Karel Pithart a guru telemetrického sledování zvířat Luboš Peške. Snažil jsem si představit, jak to na Džbánu asi vypadá, a přiznávám, že se mi vybavily scény z filmu Vesmírní kovbojové.

Třebaže situaci našich chytačů komplikovali na Džbánu rybáři, kteří po ibisovi házeli kameny – snad v domnění, že jim vyloví rybník – přinesla tato akce úspěch. Ohromnou zásluhu na něm měl chovatel Michal Kadlec, který sehnutý a uždibující trávu vyvolával v ibisovi dojem, že je pasoucí se zvíře, a postupně ho dotlačil až do připravené sítě. Stav se změnil na 17:1 a měli jsme před sebou první mečbol.

Třináctý den, v neděli 13. března, začala na Praze 13 honba za „Zličínským přízrakem“. Pohyboval se nejprve v Suchdole, pak na Zličíně, ale v posledních dnech začal přelétat mezi Stodůlkami, Řeporyjemi a Ořechem, kde se střídavě zdržoval na panelových domech a na trávnících. Díky hlášením, která jsme nadále dostávali, nebyl až takový problém ho spatřit, ale bylo prakticky nemožné se k němu přiblížit. Po několika hodinách marného snažení jsme začali vymýšlet, zda se ho nepokusit nalákat na další živé ibisy nebo jejich atrapy umístěné někde na balkóně či na střeše. Odpoledne však tento ibis naštěstí přelétl na své oblíbené místo, fotbalové hřiště v Řeporyjích, a tam se ho podařilo odchytit. Stalo se tak poté, co v rybičkách dostal i látku, která ho lehce omámila.

18:0!!!

Stalo se něco, čemu bych nikdy nevěřil. Díky kolegům, díky spolupracovníkům, díky veřejnosti, díky médiím… Ohromné vzepětí - a ohromný úspěch! Mnohokrát děkuji všem, kdo k němu přispěli!‬‬‬‬‬‬‬

Když jsem jel v pondělí ráno do zoo, viděl jsem cestou tři ibisy skalní. Naštěstí však už jenom na našich billboardech.

{MediaGallery}3095-velke-finale-honu-na-ibisy{/MediaGallery}