O žirafách, liškách a lidech

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  12. 02. 2014


Utracení mladého žirafího samce Mariuse v kodaňské zoo vzedmulo vlny emocí, ale také poukázalo na úskalí chovu divokých zvířat v lidské péči i na zásadní rozdílnosti ve vnímání toho, co je správné a co je přirozené.

Sám jsem si v souvislosti s „kodaňským případem“ kladl zejména dvě otázky. Opravdu nešlo umístit Mariuse do jiné zoo? A bylo nutné rozporcovat ho za přítomnosti publika, navíc v přímém přenosu na internet?

Odpověď na druhou otázku je pro mne jednoznačná. Ne. Navzdory tomu, že mnohá tabu vztahující se k zobrazování násilí, smrti či sexu dávno padla, jsem přesvědčen, že pokud bylo nezbytné Mariuse utratit, mělo vše – včetně pitvy a porcování - proběhnout s jistou dávkou piety a nikoli za přítomnosti publika a kamer. Tento názor silně zaznívá i v řadě dalších zemí, nejsem si však jist, jak početní jsou jeho zastánci v samotném Dánsku. Veřejné pitvy zvířat tam bývají součástí vzdělávacích programů zoologických zahrad a Dánům, kteří zhusta žijí nebo vyrostli na farmách, na tom není nic divného. Problém ovšem je, že veřejnou pitvu žirafího mláděte nyní z Kodaně předvedli doslova celému světu.

Druhou stranou téže mince je, že ačkoli jsme ochotni akceptovat neuvěřitelné násilí dokonce i v dětských filmech (například Kevin v Sám doma 2 by ve skutečnosti své protivníky zabil snad dvacetkrát), zobrazení prosté, ničím nedeformované skutečnosti často vyvolává nepřiměřené emoce. Během přímého přenosu z pavilonu goril jsme se o tom v souvislosti i se zcela neškodnými potyčkami uvnitř gorilí rodiny přesvědčili nesčetněkrát...  U lidí, kteří žijí odtrženě od přírody, je bohužel vnímání toho, co je či není přirozené, nejednou velmi pokřivené. S úžasem jsem nedávno četl zprávu o tom, jak jistá dáma přivolala městskou policii na lišku, která se pokoušela ulovit zajíce. Liška, stejně jako lev, se však neživí sójovým tofu – čímž se dostávám zpět k první otázce.

Zda bylo či nebylo Mariuse možné umístit do jiné zoo, nevím. Nám se to s žirafími samci díky spolupráci napříč Evropou zatím vždy podařilo, byť třeba za cenu, že jsme se s příjemcem podělili o úhradu nákladů za transport. V pozadí této nezodpovězené otázky je však ještě další, mnohem důležitější. Co si v zoologických zahradách počít s přebytečnými zvířaty nebo jak zabránit tomu, aby se tato přebytečná zvířata vůbec narodila?

V přírodě přežije jenom malý zlomek mláďat, v lidské péči je tomu však jinak; tam bývá jejich přežívání naopak velmi vysoké. Pro mou babičku bylo řešení tohoto problému jednoduché. Z vrhu koťat si vybrala jedno nebo dvě a ostatní utopila. Podobnému přístupu se však zoologické zahrady pochopitelně snaží vyhnout. Nejjednodušší je poskytnout přebytečné jedince jinému chovatelskému zařízení. Těch je však jen určitý počet a jejich kapacita není neomezená. Navíc u polygynních druhů, kde na jednoho samce připadá více samic (jako právě u žiraf), vše ještě umocňuje veliký přebytek single samců. A ten zcela neřeší ani vytváření samčích skupin.

Přistupuje se tedy k tomu, že se různými způsoby přibržďuje či zcela zastavuje reprodukce zvířat, ať již oddělením samce, nasazením antikoncepce či jinými způsoby. Rozmnožování je však přirozenou součástí životního cyklu živočichů a narušit tento cyklus není správné – a v řadě případů ani možné. Například samice kočkovitých šelem, jež jsou zbaveny možnosti mít mláďata, přicházejí opakovaně do velice bouřlivé říje, která jim brzo zcela zničí reprodukční orgány.  

Řízení chovů zvířat v lidské péči tak představuje hlavolam, který ke všemu komplikuje skutečnost, že – ačkoli to může znít jako protimluv – počet zvířat jednotlivých druhů, jež jsou v různých chovatelských zařízeních k dispozici, bývá většinou relativně nízký a že je třeba brát v úvahu jejich příbuzenské vazby. Kamkoli umístit syna samce, který už má své potomky v polovině Evropy, se tak může stát úkolem obdobně složitým jako rozplétání Gordického uzlu…

Utracení žirafího mláděte v Kodani proto musíme hodnotit s nezbytným odstupem a z více úhlů pohledu. Jisté je, že utracení zdravého zvířete je krajním řešením, které bude vždy vzbuzovat emoce, a podle toho k němu přistupovat. Současně je ale nutné si uvědomit, že přírodní zákonitosti jsou neúprosné a že smrt – dokonce i smrt mláďat – k nim patří úplně stejně jako třeba to, že se liška snaží ulovit zajíce.

Psáno pro MF DNES


Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

V neděli jsem hned na osmou přijel do Rezervace Dja. Když se zvedla opona zakrývající hlavní expozici goril, panovala uvnitř lenošivá nálada. Zalitoval jsem, že jsem nezůstal doma. Také jsem se mohl ještě povalovat; nemluvě o tom,...

Samice ďábla medvědovitého Aniseed. Foto: Oliver Le Que, Zoo Praha

Před více než čtyřmi lety jsme z Tasmánie dostali expoziční skupinu ďáblů medvědovitých. Jejich chov jsme zvládli a v dohledné době by mělo dojít na to, že z Tasmánie obdržíme chovnou skupinu s povolením k rozmnožování...




Přihlášení k newsletteru