Jde o ježuru australskou.

V pražské zoo byl tento pozoruhodný živočich již chován v letech 1954 až 2004. Nyní se sem opět vrací. Navzdory jménu „australská“ jde tentokrát o několik jedinců z Nové Guineje, což nás jistě opravňuje umístit je do nokturna Indonéské džungle.

Navzdory ostnům, kterými jsou ježury pokryty, nemají nic společného ani s ježky, ani s dikobrazy. Přes svůj velmi protažený čenich a téměř dvaceticentimetrový jazyk nepatří ani do příbuzenstva mravenečníků, byť tam kdysi byly řazeny. Jde o savce pradávné konstrukce, kteří vykazují řadu plazích znaků. Mají například kloaku, třetí víčko, vodorovně postavené končetiny nebo některé kosti typické pro plazy. Jejich tělní teplota je dosti nízká a relativně nestálá. Ale především: mládě ježury se líhne z vejce velikosti lískového oříšku, které samice inkubuje ve vaku na břišní straně těla.

Spolu s ptakopyskem jsou ježura a paježury řazeny mezi ptakořitné savce. Historie ptakořitných se přitom táhne snad až do triasu; tedy do období, kdy se teprve začali objevovat praví dinosauři. Fosilní nálezy samotných ježur jsou ale nesrovnatelně mladší. Z nich nejzajímavější jsou pozůstatky XXXL ježury, která měla rozměry ovce, a patrně se s ní setkali ještě první obyvatelé Austrálie. (A když už jsem u XXXL velikostí: Na dnešních ježurách parazitují vůbec největší blechy světa. Měří celé čtyři milimetry! Na jedincích, které co nevidět vystavíme, jsme je však – bohužel – nenašli.)

Jistě není náhoda, že hned čtyři ptakořitné, včetně ježury australské, najdeme v první desítce evolučně nejvíce výjimečných savců. Ano, ježury jsou jedineční tvorové, kteří dávno cupitají stránkami učebnic – a již v polovině tohoto týdne se nastěhují také do naší Indonéské džungle.

Psáno pro Deníky VLP