Když čtu o tom, jak v prvních letech války Churchill zápolil s omezenými lidskými i materiálními zdroji a vedle porážek na všech frontách čelil i nedůvěře v Británii, jak se vyrovnával s jednou Jobovou zvěstí za druhou a přitom nepolevoval ve svém úsilí, pociťuji k němu hluboký obdiv.

Nezdolnost – alespoň v nějaké míře – potřebuje každý z nás. Kde se vzala pověstná buldočí nezdolnost ve Winstonu Churchillovi?

Alespoň dílčí odpověď jsem, myslím, nalezl v životopise Válečný vůdce, který sepsal Carlo D'Este. Líčí v něm, jak ani ne dvacetiletý Winston – tehdy student vojenské akademie v Sandhurstu – utopil v rybníce zlaté kapesní hodinky, které mu svěřil jeho otec. Nejprve se je pokoušel vylovit, ale neuspěl. Přesto ho ani nenapadlo se vzdát a památeční hodinky odepsat. Hned druhý den si „vypůjčil 23 mužů z pěchotního oddělení – ti vykopali nové koryto pro potok. Získal požární stříkačku, vyčerpal celý rybník a hodinky nalezl.“

Z toho může plynout, že nezdolnost do vínku někdo dostane a jiný ne. Stejně tak lze ovšem z této historky dovodit, že nezdolnost, díky níž se vyhrávají bitvy i celé války, se rodí při řešení celkem obyčejných patálií.

Psáno pro Deníky VLP