Opovážlivec
Miroslav Bobek | 02. 01. 2013
Budou to tři roky, co jsem nastoupil do Zoo Praha, která v té době spolu s pražskými divadly, botanickou zahradou a několika dalšími podniky patřila pod Odbor kultury magistrátu. Shodou okolností téměř současně převzal funkci nový radní pro kulturu a vzápětí uspořádal seznamovací setkání se všemi řediteli celého toho konglomerátu příspěvkových organizací. Divadelní ředitelé na něm jeden po druhém představovali své scény a jako by to bylo podle nějakého předpisu, zvali pana radního na nejbližší premiéru. Mnozí, poznamenáni divadelním prostředím, sehráli hotové etudy; jako by se nenacházeli v zasedačce, nýbrž na prknech, jež znamenají svět.
Když se celé kolečko chýlilo ke konci, došla řada na postaršího hubeného ředitele upjatého v tmavém obleku.
„Já, na rozdíl od všech kolegů, vás nikam zvát nebudu,“ začal svou řeč a celé auditorium zatajilo dech. Co to má – proboha – znamenat!? Nějaký protest související s výší dotací? Zkouška nového radního? Pominutí se na rozumu?
„Každá naše premiéra je totiž současně derniérou,“ pokračoval ten opovážlivec. „Jsme divadlem jednoho herce – a ten vždy účinkuje pouze jedinkrát. Nepřeji vám, abyste se účastnil našeho představení, a to ani jako divák, natožpak účinkující.“
Psáno pro Deníky VLP
Letošní Návrat divokých koní jako by pronásledovalo deset ran egyptských. Jedna z nich postihla v kazašské stepi tři mé kolegy.
Tři snímky zachycují tři klíčové události letošního Návratu divokých koní. Pořídili je americká fotografka Ami Vitale, můj kolega ze zoo Oliver Le Que a já.
Hlavní nabídka
Sociální sítě
