Někdy na přelomu 70. a 80. let minulého století na mnichovohradišťskou pouť naposled zavítal úděsný zvěřinec v maringotce. Nyní, v roce 2012, byly po celém areálu stojky s plakátkem avizujícím výstavu terarijních zvířat. „Za exotikou nemusíte jezdit, uvidíte ji u nás,“ stálo na něm. „Hadi, ještěři, hmyz, želvy, obojživelníci. Bílý stan u houpaček.“

Bílý party stan za houpačkami skutečně nabízel výstavku asi deseti plazů (nikoli již obojživelníků či hmyzu) umístěných ve stejném počtu z jedné strany prosklených beden.

„Hroznýš tu teď není, ten nám chodí po pouti,“ konstatovala paní pokladní, která lákala návštěvníky chameleonem posazeným na rameni.

Když inkasovala dvacet korun, strčila chameleona mé dceři, aby se s ním vyfotografovala. Jiná skupina návštěvníků dostala jakéhosi apatického hada a posléze gekončíka.

A tak zatímco provozovatel tohoto plazího zvěřince chodil mezi atrakcemi s hroznýšem zavěšeným kolem krku, drobní plazi putovali z ruky do ruky. Vyhublí a stresovaní, hrůza pohledět. Byl jsem zcela konsternován zjištěním, že něco takového je v dnešní době a uprostřed Evropy vůbec možné. A to jsem v tu chvíli ještě nevěděl, že jde o podnik, který připravuje vzdělávací programy pro školy. Jak asi vypadají, když na dotaz, jaký druh želvy je v  papírové krabici v koutě, se mi dostalo odpovědi: „Želvička suchozemská.“ Což je podobné, jako by někdo na otázku po druhu ryby odpověděl, že jde o rybku sladkovodní.

Panečku, takové zážitky jsem od pouti nečekal! Ale milerád bych si je odpustil.