Hroší kůže

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  23. 07. 2012


O jednom velmi známém člověku jsem si přečetl, že  hroší kůži. Dotklo se mě to, jako bych sám byl hroch. Ta zmínka se totiž týkala osoby, o které je známo, že je arogantní a necitlivá, ne-li rovnou necitelná.

Úsloví o hroší kůži vychází z  představy, že hroch je chráněn čímsi jako brněním. Jistě, má tlustou kůži, která vyhovuje jeho podvojnému způsobu životu ve vodě i na souši; tato tlustá kůže je však současně citlivá a poměrně snadno zranitelná. Mylná představa o jejích vlastnostech vychází nejspíš ze skutečnosti, že v muzeích schraňované vyschlé kusy hroší kůže se vyznačují opravdu výjimečnou tvrdostí.

Zranitelnost hroší kůže kompenzuje její vysoká regenerační schopnost. Přispívá k ní i červený výměšek, který působí dojmem jako by hroch potil krev. Ve skutečnosti jde – obrazně řečeno - o přirozený opalovací krém s antibakteriálním účinkem.

Říci o někom, že má hroší kůži, by mělo tedy vyznívat jako poklona citlivému a současně vyrovnanému člověku. Jestli ovšem toto přirovnání vztahovat jen na lidi, kteří navíc dřou, až potí krev, teď vážně nevím…

Psáno pro deníky VLP  


Munice z historické štoly. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Po vypuknutí Pražského povstání odešli někteří zaměstnanci Zoo Praha bránit Trojský most. Traduje se, že si tehdy vyzvedli zbraně z úkrytů v areálu, ale důkazy pro to nemáme, nebo o nich alespoň nevím. Až na jednu výjimku.

Řád Mikoly Leontoviče, foto: Tereza Mrhálková, Zoo Praha

Volodymyr Topčyj, dlouholetý ředitel ukrajinské Zoo Mykolajiv, se se mnou v Praze o pár dnů minul. Zanechal mi tu však Řád Mykoly Leontovyče, který je – zkráceně řečeno – udělován lidem se zásluhami o rozvoj zoologických...




Přihlášení k newsletteru