O relativitě času

slečno slečno vy se mračíte

že po celý den vám pršelo
co by měla říkat tamhle ta
malá jepice
které pršelo po celý život?

Připadá mi, že ve dnech, kdy si připomínáme osmdesát let pražské zoo, by se jen stěží hledala příhodnější slova popisující nesmírnou relativnost vnímání času.

Náš pohled do budoucna se vesměs omezuje na horizont týdnů či měsíců, nanejvýš let. Ve vztahu k zoo, která má historii stejně dlouhou, jak trvá lidský život, bychom však měli přijmout jiné časové měřítko, na němž nejmenší jednotkou bude desetiletí.

Viděno tímto prizmatem, mnoho věcí svou důležitost ztratí – a jiné ji naopak nabudou. Ano, myslím kupříkladu plán dopravních inženýrů vést po komunikaci do Podhoří, která odděluje Africký dům a severní výběhy od hlavní části zoo, tramvajovou linku Suchdol - Bohnice.

Bezpochyby jde o plán nejistý a vzdálený, v našich každodenních starostech možná nepříliš podstatný. Z pohledu dalších osmi desítek let trvání Zoo Praha je však zcela zásadní. Jeho realizace by změnila ráz zoo i celé Tróje – k horšímu. A jestliže dnes vyzdvihujeme prozíravost našich předchůdců, se kterou pro pražskou zoo vybrali lokalitu, již nám závidí celý svět, vybudováním tramvajové linky bychom se jejich odkazu zpronevěřili.

Prosím, nebuďme – třebaže v obráceném gardu – podobně bláhoví jako mračící se Seifertova slečna…

Psáno pro pražskou mutaci týdeníku Sedmička