Největší náhoda

V roce 1990, kdy obruče svírající Sovětský svaz jedna po druhé praskaly, jsme se rozhodli procestovat Kamčatku. Příslušná povolení jsem tehdy vyřizoval v Chabarovsku, kde mě coby cizince přijal na příslušném úřadě sám načalnik. Přestavil se jako Sosnovec.

„Sosna znamená i v češtině strom,“ snažil jsem se navázat s ním kontakt - a Sosnovec mě velmi překvapil.

„Vždyť  to je české jméno!“ řekl. „Můj dědeček byl český legionář, který po válce zůstal tady v Chabarovsku.“

Povolení mi vystavil a mohli jsme odletět na Kamčatku.

K mému velkému překvapení však tohle setkání mělo po dvaceti letech další, naprosto nečekané pokračování. V Moskvě, při vernisáži výstavy o gorilách, jsem byl představen české dámě přechodně pobývající v Rusku. Jmenovala se – Sosnovcová.

Ve zkratce jsem jí odvyprávěl historku z Chabarovska. Tuhly jí při ní rysy.

„Pradědeček mého manžela byl legionář,“ pronesla, když jsem skončil. „A ačkoliv měl v Čechách rodinu, léta zůstal v Chabarovsku. Živil se tam jako krejčí a snad tam měl nějakou ženu…“

Dnes čeští Sosnovcovi pátrají po ruském panu Sosnovcovi, který byl před dvaceti lety načalnikem v Chabarovsku.

Umíte si představit větší náhodu, než tuhle, která sahá téměř sto let do minulosti a táhne se přes půl zeměkoule?

 

(Jména v tomto textu jsou změněna.)

Psáno pro pražskou mutaci týdeníku Sedmička