Jít pěšky

„Měl jsem toho spoustu! Dvacetikilovej batoh! Stan, spacák, vařič...“

„No to je jasný! To nemyslím! Auto – auto jsi neměl?“

„Prokrista! Říkám ti, že jsme šli pěšky, jen s batohy!“

„Ty jsi fakt neměl auto? Ani počítač?“

„Ne!!!“

Koncem léta jsem se tu zmínil, že jsme se s manželkou rozhodli vzít děti na více než týdenní výlet po severovýchodních Čechách. Jít pěšky s batohy na zádech, spát pod stanem či v penzionech, a nepopojíždět ani autem, ani autobusem, ani vlakem. Není to dnes už úplně běžné, ale nepřipadlo mi to jako něco výjimečného.

Jenže... jak vyplývá z řady udivených dotazů, které neutuchají ani po čtvrt roce, zřejmě to byla výprava, která se vymkla obvyklým měřítkům. Vyprávění o osmidenním pěším výletu se dvěma dětmi vyvolává větší zájem, než kdysi moje reportáže z východního Čadu anebo z rozvráceného Afghánistánu!

Ano, byla to moje nejnáročnější expedice, to uznávám. Skvěle jsme se užili a spoustu toho viděli a zažili, to je také fakt. Ale co je na tom tak zvláštního? To vážně už nikdo nechodí pěšky?

No, asi ne... Stojí však za to souvisle vnímat krajinu, oprostit se od zbytečných krámů i myšlenek a věnovat se tomu, co je důležité.

Už se těším na léto! Ačkoliv – možná zkusím sebrat odvahu a nějakou pořádnou pěší túru zorganizuji ještě teď, v listopadu. Možná...