Velrybí smrkance atp.
Miroslav Bobek | 14. 10. 2010
Poněkud mě to znepokojuje, ale letošní Ig Nobelovy ceny – žertovné nobelovky určené největším nesmyslům a podivínům – mě nejen pobavily, ale některé práce, které jimi byly oceněny, jsem shledal přinejmenším zajímavými.
Třeba hned první z nich, věnovaná zdokonalení metody sběru velrybích smrkanců pomocí dálkově řízené helikoptéry, mě vysloveně nadchla. Sbírat biologické vzorky z „vodotrysků“ velryb za pomoci létajícího robota je přece skvělý nápad, jehož realizace musela znamenat velkou výzvu. Ke všemu to asi celkem funguje a třeba bude skutečně možné posuzovat zdravotní stav velryb, aniž by bylo nutné je vědecky zkoumat po japonském způsobu – tedy nejprve harpunovat a rozporcovat.
Ano, objev, že projevy astmatu lze potlačit jízdou na horské dráze, opravdu není nic moc a podobné je to i s cenami za potvrzení obecně zažité představy, že klení tlumí bolest nebo za vysvětlení, že v zimě na zledovatělém chodníku lidé uklouznou a padají méně často, když si navlečou ponožky na boty.
K velmi vážnému zamyšlení mě naproti tomu nabádá matematické zdůvodnění, že organizace by byly výkonnější, kdyby povyšovaly namátkou vybrané pracovníky a do knih i filmů – možná nejen těch věnovaných přírodě – zcela jistě vstoupí vědecky zdokumentovaný orální sex u kaloňů.
Psáno pro pražskou mutaci týdeníku Sedmička
Letošní Návrat divokých koní jako by pronásledovalo deset ran egyptských. Jedna z nich postihla v kazašské stepi tři mé kolegy.
Tři snímky zachycují tři klíčové události letošního Návratu divokých koní. Pořídili je americká fotografka Ami Vitale, můj kolega ze zoo Oliver Le Que a já.
Hlavní nabídka
Sociální sítě
