V pondělí, hned po návratu, jsem se na mláďata šel podívat. Měřila šest centimetrů a vážila jen málo přes čtyřicet gramů (dospělá orlicie bornejská přitom dorůstá až 80 centimetrů a dosahuje hmotnosti 50 kg; řadí se tak k největším sladkovodním želvám). Všechna mláďata měla ještě „vaječný zub“ sloužící k proražení silné skořápky vejce a na jednom z nich, nejmladším, bylo ještě patrné, jak bylo ve vejci podélně „složené“.

Dá se říci, že úspěšné líhnutí orlicií bornejských bez asistence je výsledkem dvou desetiletí pražské práce s tímto druhem. Začátek byl u zásilky téměř deseti tisíc želv dvanácti druhů, která byla 11. prosince 2001 zabavena v Hongkongu. Přeživších želv, jež byly původně určené pro konzumaci, se ujaly americké a evropské zoologické zahrady. Významnou roli v této záchranné operaci sehrála zejména v osobě Ivana Reháka také Zoo Praha. Do amerických a evropských zařízení se tak dostaly rovněž orlicie bornejské a Ivan se stal koordinátorem jejich chovu v Evropě.

Velké a ohrožené želvy vzbudily v zoologických zahradách mimořádný zájem. Vzhledem k nárokům orlicíí bornejských na prostor, jejich vzájemné agresivitě i obtížím spojeným s rozmnožováním však tento zájem postupně upadal a stále více zařízení se jim přestávalo věnovat. Přitom v přírodě orlicií bornejských nadále ubývalo a staly se kriticky ohroženými. A protože v Zoo Praha za ně vzhledem k našemu vedení Evropského chovného programu cítíme zvláštní zodpovědnost, pustil se Petrův tým s novou vervou do snahy o jejich odchov. Se skvělým výsledkem, který jsem zde již popsal.

Ale to není všechno. Další velkou výzvou je ochrana orlicie bornejské ve volnosti. Jako na zavolanou se na nás před několika týdny obrátila česká diplomacie s prosbou, zda bychom nenavrhli jeden či dva pilotní projekty na ochranu biodiverzity v Indonésii. Zpracovali jsme dva návrhy. Ten rozsáhlejší a velkorysejší se samozřejmě týká orlicie bornejské.