Záhada z deníku Melchiora Goldasta

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  15. 01. 2022


Trochu mi to připomnělo kapitolu Pád rodu Votických v Čapkových Povídkách z jedné kapsy. Policejního úředníka dr. Mejzlíka navštíví archivář pan Divíšek, aby ho požádal o vyšetření zločinu z roku 1465. Dr. Mejzlík záhadu skutečně vyřeší – ale když posléze obdrží Divíškův spis, najde o ní jen nicneříkající zmínku na straně 471.

Seriema, foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha Seriema, foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Podobně se na mne nedávno obrátil historik pan docent Z. H.

„Mým odborným zájmem je doba Rudolfa II.,” psal mi ve svém mailu. „Důležitým pramenem pro mě jsou svědectví cizích návštěvníků Prahy. Jeden z nich, Melchior Goldast, který ji navštívil na začátku března 1612, zanechal podrobné svědectví o císařském zvěřinci. Zatímco interpretace ‚velkých‘ zvířat nečiní potíže, s ptáky je to složitější.“

Musím říci, že jsem tuto žádost přijal s nadšením a rovnou jsem do řešení zapojil kolegy. U většiny popisovaných ptáků nebylo určení složité. V jednom případě jsme se však dostali do úzkých.

„Je tu také smějící se pták, je docela veselé ho vidět, neboť jeho hlas napodobuje přirozeně nahlas se smějícího člověka. A když chce zakřičet, položí si hlavu za sebe na záda a vyráží tedy celým tělem ten smích z hrdla tak silně, že se až točí dokola. Má ve zvyku se smát nejen, když je hladový, nýbrž i když se na něj zavolá. Neboť zná hlas své hlídačky, a běhá za ní jako pejsek.“

Smějící se pták? Po hrdličce senegalské a tetřívkovi prériovém, kteří popisu nevyhověli, došlo na australského ledňáka obrovského. Ten však byl obratem odmítnut proto, že Austrálie byla objevena až daleko později. Přesto zde udělám malou odbočku.

Král Jindřich VII. Štaufský měl už ve 13. století na svém dvoře kakadua – a tým vedený dr. Heather Dalton se nedávno pokusil na základě dobových vyobrazení dokázat, že šlo o druh žijící pouze v Austrálii a na Nové Guineji. To by byla opravdu bomba! Oponenti ovšem přišli s pádnými argumenty, že toto určení je nejisté a navrhli jiné druhy. Podle nich mohlo jít o kakadua dovezeného „jenom“ z jihovýchodní Asie.

Tak či tak, ani ledňák bohužel Goldastovu popisu nevyhovuje. Rozhodně si ho nedovedu představit, jak pobíhá za svou hlídačkou.

Zkrátka záhada. Záhada, kterou vyřešil náš kurátor Antonín Vaidl. Přišel totiž s myšlenkou, že mohlo jít o – seriemu. Kdo si pod tím označením nic nevybavíte, vězte, že dva druhy seriem žijí v Jižní Americe a – jak zdůraznil Tonda – „smějí se, zaklání a také dobře zkrotnou“. Zápisu v Goldastově deníku odpovídá právě seriema naprosto dokonale.

Tak, a teď už zbývá jen počkat, jak pan docent Z. H. sepíše svou práci. Podle toho, co jsem se o ní prozatím dozvěděl, je jisté, že my jako Čapkův dr. Mejzlík nedopadneme.

Seriema, foto Petr Hamerník, Zoo Praha

 

Psáno pro MF Dnes


Mawar s Kawim „na procházce“. Foto Roman Vodička, Zoo Praha

Na čtvrtek na pátou odpoledne jsme sezvali novináře, aby byli svědky příjezdu čtyř želv obrovských ze zoo v Heidelbergu. Těm jejich pavilon zničila vichřice a dočasný azyl jim poskytuje právě naše Zoo Praha.

Samička luskouna krátkoocasého Run Hou Tang. Foto Taipei Zoo

Asi takhle: Kdyby někdo chtěl udělat opravdu pořádnou kuchařskou show, měl by si pozvat našeho chovatele Davida Valu a pro začátek ho nechat předvést, jak vaří pro luskouny. Diváci by nepochybně žasli.




Přihlášení k newsletteru