Na pomoc přírodě: Farma s nosatci

Hrnec s farmovými larvami před kuchyňskou úpravou. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Ve střední Africe je po kácení pralesů druhým největším problémem ochrany přírody lov, potažmo pytláctví. Maso divokých zvířat, bushmeat, zůstává velmi oblíbené snad ve všech společenských vrstvách. Krom toho pro určitou část obyvatel znamená zdroj obživy. Jenže jak spotřebu bushmeatu, tudíž i nelegální lov, omezit? Třemi způsoby: 1. Vymáháním zákonů. 2. Osvětou a vzděláváním. 3. Nabídkou alternativy – a to jak alternativy samotného bushmeatu, tak výdělku, který místním lidem přináší.

Dlouho se věřilo, že příkladnou alternativou by mohl být chov řekomyší afrických (Thryonomys swinderianus), které se podobají “našim” nutriím. Jsou ve střední Africe běžně loveny a jejich maso je skutečně vynikající. Proto proběhlo mnoho pokusů o jejich produkční chov. Jeden, byť rozsahem nevelký, jsme ostatně podnikli i my. Jenže tento chov je podle mého názoru příliš náročný a produkce masa příliš nízká, než aby mohl fungovat opravdu dlouhodobě a ekonomicky smysluplně. Ostatně když jsem v srpnu v Yaoundé koupil řekomyš z podobného chovu, stála mě nesrovnatelně víc, než kdybych si na trhu pořídil luskouna…

Proto se hledají jiné způsoby, jak lidem v blízkosti pralesa poskytnout alternativní výdělek, počínaje včelařstvím a konče agrolesnictvím. Drobným příspěvkem k tomuto snažení by mohl být také chov nosatců Rhynchophorus phoenicis. V posledních letech se o něj s organizací Forest Living Trust pokouší lesník a entomolog Fogoh John Muafor. „Jeho“ nosatčí larvy dokonce v Yaoundé nabízí ve speciální úpravě známý šéfkuchař Émile Engoulou.

Johna jsme do našeho auta naložili kus za Yaoundé a jeli s ním k rodině, která chov nosatců pod jeho vedením provozuje. Cestou jsme míjeli děti, které u silnice nabízely v lese sesbírané nosatčí larvy, a John mi vysvětloval, že když je vesničané získávají v přírodě, alarmujícím způsobem ničí porosty hlavní živné rostliny – palmy rafie. Vesničanům totiž většinou již nestačí larvy nosatců jenom hledat; ale cíleně rafie kácejí a poté z nich larvy vybírají. To je pochopitelně vysoce neefektivní. Naproti tomu když se rafie použije pro umělý chov jako v Johnově projektu, je výnos asi desetkrát vyšší. I tak by ale bylo záhodno si rafie pro potřebu produkčního chovu speciálně pěstovat.

Když jsme dorazili na místo, John nám s hrdostí předvedl nosatčí farmu. V dřevěném objektu, vlastně malé hale, se na dřevěných lavicích nacházejí dlouhé řady plastových přepravek zakrytých víky a v nich larvy různých velikostí hodují na kusech rafie. Většina se jich po třech týdnech, kdy dorostou do přiměřené velikosti, prodá ke konzumaci a jenom nemnohé se nechají zakuklit pro pokračování chovu. Zní to takhle sice jednoduše, jenže příprava tohoto projektu znamenala pro Johna a jeho studenty spíše roky než jenom měsíce práce a ani jeho udržování není bez problémů. To ovšem nemění nic na skutečnosti, že dnes farma živí početnou rodinu – a John již vymýšlí, jak larvy dostávat ještě lépe na trh, mimo jiné jak je konzervovat. Jeho práce a hlavně její výsledky na mne udělaly velký dojem. Proto jsme se rozhodli Johnovo snažení podpořit alespoň tak, že jsme zafinancovali nákup motocyklu, který usnadní přepravu vyprodukovaných larev k zákazníkům.

Na farmě jsme larvy z její produkce pochopitelně i ochutnali. V pikantní úpravě byly opravdu vynikající! Jen ty hlavy s velkými kusadly trochu křupaly.

Psáno pro MF Dnes