Čirá hrůza v očích bezbranných zvířat

Mbama se nachází necelých tři sta kilometrů od Yaoundé. A zatímco v hlavním městě po mně prodejci bushmeatu házeli kameny, v Mbamě se lidé s luskouny nechávali ochotně fotografovat… Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Po více než roce a půl jsme o prázdninách navštívili Kamerun. Byla to bezpochyby přínosná cesta, kromě jiného jsem v jejím závěru podepsal memorandum s kamerunským ministrem pro lesy a faunu panem Julesem Ndoretem Ndongo. To je velmi významné pro další rozvoj projektu Toulavý autobus i dalších našich aktivit v této středoafrické zemi. Setkali jsme se také s řediteli dvou rezervací – Dja a Ngoyla – a rozhodli se podpořit práci jejich „ecoguards“. Současně jsme se však přesvědčili, že ochrana přírody v době covidu bohužel značně utrpěla. Tomu je věnován i můj následující příspěvek.

Po svém příletu do Kamerunu jsem se vypravil na tržiště Nkol-Ndongo. To se nachází nedaleko od centra kamerunské metropole Yaoundé a důvodem mé návštěvy byla informace, že právě na něj směřuje bushmeat – maso divokých zvířat – z oblasti biosférické rezervace Dja.

Věděl jsem, že pandemie covidu-19 negativně poznamenala i ochranu přírody a boj proti pytláctví v Kamerunu, a tak jsem byl připraven na mnohé. Ne však na to, co mne čekalo. Na stolech stlučených z prken a dokonce i na zemi se povalovalo množství zvířat. Kočkodan, osináci, nandinie… K jednomu ze stolů – obsluhovala ho tělnatá trhovkyně ve vzorovaných modrých šatech – jsem přišel blíž. Vedle osináků na něm ležela zmije gabunská – a tři luskouni. Další, snad ještě živí, se nacházeli v pytli pod stolem. Zrychlil se mi tep. Přímo přede mnou bylo naprosté popření veškerého úsilí o ochranu ohrožených druhů. Rychle jsem udělal několik fotografií a začal křik. Dal jsem se na ústup a vzápětí už vzduchem svištěly kameny.

Zdůrazňuji, že luskoun je i v Kamerunu chráněný a nesmí se lovit, natož prodávat. Nikdy a nikde jako tentokrát jsem však tolik luskounů na prodej neviděl… Snažil jsem se sice zdržet unáhlených soudů, ale svůj děsivý zážitek jsem dokázal interpretovat jediným způsobem: s pandemií polevil boj proti pytláctví a obecně možná došlo k něčemu, co by šlo označit jako rozvolnění mravů.

O dva dny později jsme se cestou do Dja zastavili ve vesnici Mbama a u dřevěné boudy s hrdým nápisem „Bar Parlament“ si objednali pivo. Ještě jsem se ani nestačil napít, když se objevila dáma s živým luskounem. Po chvíli už nám v naději na slušné spropitné pózovali dva místní ochmelkové – a každý držel za ocas jednoho luskouna. Svým způsobem to byl horší zážitek než na trhu v Yaoundé.

Luskouni jsou po celá léta nejvíce nelegálně obchodovanými savci světa. V Africe a v Asii platí za vynikající pochoutku. Navíc jsou ale šupiny luskounů používány v tradiční čínské medicíně a navzdory všem zákazům nelegální obchod s nimi dosahuje ohromných objemů. Důležitá trasa tohoto obchodu směřuje přes Kamerun do Nigérie a odtamtud do Vietnamu.

Hovořil jsem s řadou lidí, abych kriticky zhodnotil svůj prvotní názor, ke kterému jsem dospěl po návštěvě trhu Nkol-Ndongo. Bohužel se mi však potvrzoval. A pomyslnou tečku jsem za ním udělal po přečtení dvou zpráv, které jsem si o něco později přes satelit stáhnul na základně v hlubinách pralesů Dja. V jedné z těchto zpráv se psalo, že v Nigérii byla zabavena zásilka více než sedmi tun (!) luskouních šupin (v posledních třech letech devátá největší na světě), a ve druhé mi kolegové sdělovali, že v jedné z vesnic poblíž Dja viděli v prodeji mládě luskouna…

Oběma těmto zprávám časově předcházela ještě jedna. Byla od anglické bioložky Jane Goodall, která v ní reagovala na mou fotografii z Mbamy, a na místě se mi z ní podařilo stáhnout jen hlavičku. I ta ale hovořila za všechno: „Ach, Miroslave, MUSÍME něco udělat. V těch očích je čirá hrůza.“

Psáno pro MF Dnes