Paní Muškátová, Anýzová, Bobková a pan Škumpa

Pohledem ředitele

Miroslav Bobek  |  30. 05. 2020


Za pár dnů to bude půl roku, co mi Dave Schaap poslal fotografii z letiště v tasmánském Hobartu. Zachycovala betonovou ranvej s dvěma vozíky v popředí. Nad jedním z nich – se čtyřmi dřevěnými bednami – bylo připsáno: Ready to load – Připraveno k nakládce. „Tak konečně!“ zaradoval jsem se.

Dave Schaap nám ještě v Cressy ukazuje „pana Škumpu“. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha Dave Schaap nám ještě v Cressy ukazuje „pana Škumpu“. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Při pohledu na ten snímek se mi vybavila hala hobartského letiště. Zdobí ji plastiky zavazadel, po kterých se prohánějí ďáblové medvědovití. Skoro to dělá dojem, jako by tito výjimeční vačnatci byli nejčastějšími cestujícími z Hobartu. Ve skutečnosti ale čtyři ďáblové připravení na cestu k nám do Prahy představovali jednu z prozatím vzácných výjimek. Zoo Praha je teprve druhá v Evropě, které Tasmánie tento svůj živoucí symbol poskytla.

Ďábel medvědovitý nebo také tasmánský čert (anebo dokonce „Belzebubovo štěně“) je největším dravým vačnatcem současnosti. Svá pojmenování dostal na základě vzhledu i chování. Převážně černé zbarvení a ďábelsky červené uši, vyceněné ostré zuby, agresivně znějící hlas i (namnoze jen zdánlivě) útočné chování, to všechno ho spolu s obavami, že by mohl zabíjet užitková zvířata, posunulo do kategorie krajně neoblíbených tvorů. Na Tasmánii, kde našel své poslední útočiště, byl proto neúprosně pronásledován.

Ale jak jsem zmínil, dnes je postavení ďábla medvědovitého zcela jiné. Stal se symbolem Tasmánie a tamní administrativa dělá maximum pro to, aby ho zachovala pro budoucnost. Zabíjení ďáblů je sice dávno minulostí, ale poslední čtvrtstoletí je sužuje úplně jiná hrozba: přenosná rakovina tváře. Dokonce panovaly obavy, že by tato nemoc mohla ďábla zcela vyhubit. Proto byly vytvořeny záložní populace v lidské péči a dokonce i v přírodě.

Čtyři ďáblové medvědovití, kteří před půl rokem čekali na naložení do letadla směr Praha a které dnes představíme veřejnosti, jsou součástí programu na záchranu tohoto výjimečného druhu. Protože chov ďáblů v lidské péči probíhá na Tasmánii i na australské pevnině velice úspěšně, bylo rozhodnuto, že budou poskytnuti i do vybraných amerických a evropských zoologických zahrad. Zoo Praha je mezi prvními.

„Naši“ čtyři ďáblové pocházejí z chovné stanice v Cressy na severu Tasmánie. Dave Schaap, který je doprovázel do Prahy, nám dva ďábly z této čtveřice, samičku Nutmeg a samce jménem Sumac, ukázal v Cressy poprvé loni v březnu. Už tehdy jsem si říkal, že bojovná Nutmeg by se mohla stát jednou z největších celebrit naší zoo. Později k nim Dave přiřadil ještě samičky Aniseed a Laurel (ano, všichni čtyři čerti se opravdu jmenují po koření; mláďata narozená roku 2018 tak byla v Cressy pojmenovávána).

Po karanténě, přivykání ďáblů novému prostředí a konečně i odkladu způsobeném pandemií je ode dneška můžete vidět v našem Darwinově kráteru. Přijďte paní Muškátovou, Anýzovou a Bobkovou i pana Škumpu přivítat – a přesvědčit se, jak jsou skvělí!


Ovíječ skvrnitý. Foto Miroslav Bobek

Prý to celé vzniklo tak, že když Holanďané začali na Jávě s pěstováním kávovníku a vcelku pochopitelně nepřáli polnímu pychu, pražili si místní obyvatelé kávová zrnka, která prošla trávicím traktem ovíječů skvrnitých....

Zleva Konni, Granola a v pozadí Victoria II. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

V Astaně bylo minulý týden setrvale pod nulou. Na tom však příliš nezáleželo, protože skoro celý náš čtyřdenní pobyt jsme tam strávili na schůzkách a jednáních.




Přihlášení k newsletteru